psice

Na žloutenku jsme se objednávali před Vánoci, před těmi pražskými – kdy spodní patro ledničky obsadila helma římského vojáka plná salátu, do mrazáku se mi nevešly ledíky do zázvorové limonády kvůli rybám a jako každý rok jsem nám koupila krabici figurek a letos jsem je nesežrala do poslední jen já osobně proto, že mi bylo fakt blbě.

Vy máte takovou hubenou ručičku, kam já vám to vůbec dám? štěbetá doktorka, zatímco jsem ukurtovaná do křesla a ptám se na vedlejší příznaky kombinované vakcíny, ktrá má příbalový leták jako třičtvrtinu Starého zákona a zahrnuje abstraktní pojmy jako „netečnost“ po krajně konkrétní „poklesná oční víčka a ochablé svaly na stranách obličeje“, „nachové hrbolky na kůži celého těla“ nebo „roztroušenou sklerózu“. Snažím se jí vysvětlit, že by mě mrzelo dopadnout jako dement s kanoucím potůčkem slin v koutku a ještě si tu diagnózu koupit za pět litrů, ale prý jsou to příznaky vzácné a v publikaci nežádoucích účinků vypsané jen podle nějakého chudáka, který už stejně tyhle všechny nemoci latentně měl a useknuté končetiny virů mu je jenom probudily.

A byla to pravda, protože jsme se ani neohrbolkovali, ani neroztrousili a ani tak jako víčka nám spíš padaly čelisti z nauzey. Takže během čtyř dnů do záchoda zaplul nejdřív salát, v napůl strávené formě a potom několik kilogramů netknuté suroviny. Snažila jsem se přemoct aspoň s figurkama, ale po pár ukousnutých hlavách a nevolnostech do půl hodiny jsem jim dala svobodu.

Hodovat jsem začala až vanilkové rohlíčky u mámy a proto jsem s jistým napětím pokusné krysy očekávala termín očkování proti tyfu.

Jé, já jsem vám zapomněla zavolat, spráskla paní doktorka ruce. On tyfus došel! No to se nedá nic dělat, konstatuju s neskrývaným uspokojením a podivuju se, jaký je o tyfus zájem. To není jako žloutenka, která se tam válí na skladě v zaprášených stříkačkách! Nicméně doktorka vysolila nový termín, my další peníze a tyfus je od včerejška náš, přesněji v nás.

Vy už jste mi tu injekci dala nebo ne? Přesvědčuje se Milý ještě na křesle. Dala, to byla jen taková injekcička, proti žloutence, co? Milý procvičuje končetinu a usmívá se, že to ani necítil. Potom si sednu na křeslo já a paži mi rozerve stříkanec shnilých zavražděných bakterií naložených v rtuti (a kultivovaných na potraceném lidském embryu, není nad to si před očkováním pozjistit detailní informace)

A tebe to fakt ani nebolí? Třu si postřelené rameno a nerada vzpomínám na doktorčina slova, že se to ještě uleží a bolet to bude pořádně až zítra. Ne, vůbec a je mi dobře od žaludky a jdu si koupit párek v rohlíku, raduje se. Tři patra do schodů v baráku vyfuním. Na začátku čtvrtého se zastavím, po těle se mi rozlívá horkost a z čela mi stříká pot jako z kropičky. Taková nespravedlnost! Jenom já! Milý při pohledu na mě začíná vyslovovat podezření, jestli v rámci úspor a nedostatku tyfových vakcín nedostal napíchnuto jen bublinek vzduchu a valně se mu nedaří ani sugesce příznaků. Nicméně já pravidelně stříkám pot v návalech, ještě že to nic neudělalo s chutí k jídlu. Dala bych si dortík. Večer mě po něm pobolívá hlava. A ráno vyndám ze sítka chumáč vlasů a pak mi to dojde, tohle přece není tyfus – je to klimakterium!!!

„Šťastný pořádek je lepší než skličující nepořádek“

„Pijeme alkohol, aniž bychom měli pocit viny.“

„Ráno zůstáváme v posteli tak dlouho, jak jen to jde“

To jsou slova, ke kterým se ještě rádi vrátíte v obzvlášť perverzní hodiny jako bývá sobotní půl sedmá ranní, kdy se z postýlky kření poskakující chlupatá hlava, ze které se line jako z muezzina jediná kompaktní ranní modlitba bez začátku a konce: „Pojďme vstávat, rozsypat tělový pudr pod koberec, rozmlátit igráčkovi hlavu tvým mobilem a vykusovat smrkance z papírových kapesníků v odpadkovém koši!“

K Vánocům jsem dostala dva dárky zásadnějšího – trvalejšího charakteru. Mezi ten první řadím knížku Líný rodič, která pokud mě přímo nenavádí k pohodlnému trávení rodičovství, rozhodně ospravedlňuje některé nefér kšeftíky, které se Žmurem směňujeme za čas (hra na mrtvoly pod peřinou brzy ráno, i když už jsme vzhůru – kdo by nebyl v těch decibelech) nebo alternativní scéna, jak jsme strááášně ospalí a chystáme se spáááát, zííív, a to v 7 večer, zatímco po jeho usnutí křepce vyskočíme ze svých pozic a jdeme si otevřít víno. Na té knížce mě baví hlavně to, jak nezaměnitelně je na některých dílech o výchově dětí vidět ženský či mužský rukopis autora viz „Skončil jsem s nočním nalíváním se piva až po okraj a netrpělivým vyčkáváním na okamžik, až děti konečně usnou. Zjistil jsem totiž, že je mnohem efektivnější nalívat se pivem už od časného odpoledne a večer jít spát stejně příjemně unaven jako ony.“ nebo „Odpolední siesta partnera je často zbytečně vnímaná jako lenivost. Přitom je povaleč ve skutečnosti rozumný, načerpává klid a vyhýbá se situacím, které by ho zbytečně vyvedly z láskyplného zenového rozložení a zapříčinily vztek“ To až trochu zavání zlidovělou historkou o hledání bodu G v hrdle.

Druhý Ježíškův konkrétní odkaz spatřuji ve vánoční ozdobě, kterou přivázala Žmurova teta k jeho dárku. Obsah toho daru vám nepovím, protože ztrácím ve změti hraček a oblečení systém, každopádně na stužce se jmenovkou se houpal připevněný filcový trpaslík, který ve Žmurovi obtiskl nejsilnější dojem z Vánoc vůbec. Nosil ho zavěšený na niti, žvýkal jeho řídký vous, házel ho ze židle, stolu a do vany a přejížděl dřevěným vláčkem. (Dodatečně až při psaní těchto řádků mě napadají otázky, zda tolik bezbřehého Žmurova zájmu Trpaslík nečerpá jen v úloze woodoo figurky?).

O Silvestru vám napíšu jindy. Možná až za rok. Je to ten Silvestr, kam jeli kromě Pižmura i čtyři další vřešťani ve věkovém rozptylu 8-18 měsíců. Ten Silvestr, kdy konečně napadl sníh a Žmur coby zimní dítě, které si zimu bude náramně užívat, stál zabořen rozkročmo v závěji pro potřeby fotografů a usedavě plakal. Silvestr, kdy jsem poprvé od otěhotnění pila rum a jak mi chutnal (a co hlavně- ráno mi nebylo vůbec špatně!). Ten Silvestr, kdy jsme s Milým sepsali petici na letní obměnu bezdětného festivalového víkendu. (Hodně hudby a drinků, bez čekání na Hodinu H, kdy kosmani zakrslí odpadnou do svých postýlek.)

Cesta do Vietnamu se blíží. 4.2. se nakyblíkujeme do letadla, abychom po krátkém meziletu strávili následujících 11 hodin v -20 stupních v Kyjevě a za dalších 11 hodin vystoupili do 35 stupňů ve stínu. Vzhledem k nadstandardním obchodním vztahům s majitelem naší nejbližší večerky jsem se mu svěřila s plánovanou cestou do Ho-Chi-Minh během nákupu banánů (jsme jen díky Žmurově závislosti jeho největší odběratelé banánů v celé ulici, takže si o nás pravděpodobně myslí, že jsme už přešli tenkou a rozmazanou hranici české legislativy, možná že provozujeme opičí masnou farmu).

A vyplatí se podle vás půjčit auto?

Óóó, auto ne. Tam pšejedou, kaput. Moc těžké šidit. (po videozáznamu běžné křižovatky ve Saigonu si to myslím taky, představte si osmi až dvanáctiproudou silnici plnou skútrů, autobusů, krav a vyplašených bílých turistů, které tohle všechno obtéká v ďábelské rychlosti)

A malá taky jede? ptá se a ukazuje na Žmura, který využil chvíle nepozornosti k ocintávání a slinění do pečiva. Odlepím ručičky od regálu a přidávám do košíku 3 zvlhlé rohlíky.

Nene, on bude s babičkou a dědou. Je ještě moc malý na tak dalekou cestu, vysvětluju.

Tó dóbše, schvaluje. Tam být mamouch. Moc mamouch!

Jestli je mamouch pavouk, moucha, filologický kříženec obou nebo něco úplně jiného, se mi zatím nepodařilo zjistit. Možná je to nějaké univerzální slovo, které můžeme zařadit do našeho rychlokurzu vietnamštiny.

Stejně jako Pomoc! „Cúr-oo doy káw tai nan!“ a k tomu je nutno přiřadit dalších 5 až 20 slov určených pro oslovení, neboť pořvávat po lidech bez „Vážený pane prostřední ze synů uctívaného pana Nguyen, který má starší sestru krásnou jako květ lotosu“ je vnímáno jako hrubiánství největšího (evropského) kalibru, i kdyby jste přitom poskakovali po ulici s čerstvě amputovanou nohou od Vietkong miny nebo gibonem zahryzlým do lýtka. Myslím, že než podobné litanie vygeneruju s pomocí slovníku, potáhnu se bez nohy radši mlčky.

Další post lze očekávat při mé současné blogerské podprodukci z mrazivé nudy kyjevského letiště, pokud se tedy nepřekonám a nezasytím vaše nenažrané rss čtečky jednou z těch hutnějších historek, které si tu pěkně ulejvám, zatímco se vypisuju o vietnamské gramatice. To je zase výhoda nepravidelného blogování. Chuc ngú ngon.

Vloni jsme strávili Vánoce v Brně. Ráda na ně vzpomínám, protože už cesta zamlženou a namrzlou D1 se sbalenou porodní taškou, kdy jsem musela mít sedadlo pošoupnuté úplně nazad, abych se tam s pupkem vůbec vešla, byla prostě vtipná. (Zvlášť když jsme si smskovaly s Ivanou: Tak co? Na Lukoilu žádná kontrakce? Chudák dítě, jestli se narodí na Shellce, tak tam nemaj ani přebalovací pulty. Ale ty si tam pak můžeš dát dobrý kafe...). Neporodila jsem ani do dřevěných jesliček na Svoboďáku a Žmura se podařilo z jeho teplého hnízda vyhnat teprve zkušeným zdravotníkům na Silvestra. Mimochodem po oslavě roku 2000 v Jihlavě, kdy jsme uvařili novoroční přípitek z 2 litrů absinthu a půl kila marihuany to byl můj nejsjetější Silvestr ever. Jen jsem se z něj neprobudila v cizím pokoji pod cizím stolem v cizím oblečení od bláta, ale s rozpáraným břichem na JIPce a čípkem vraženým v zadku.

Letos jsme se rozhodli smečku spravedlivě rozkrájet a nabídnout oběma rodinám. Vyšlo z toho šílené turné, kdy se budeme přesouvat v bermudském trojúhelníku Krkonoše – Brno – Vysočina vlaky, autem a MHD a Milý pro zpestření ještě bude odskakovat do Prahy na pracoviště. Hazarduji s myšlenkou zabalit tři velkobalíky šatstva, darů a sportovního vybavení a poslat je na různá místa jako předvoj, ale od skutku mě odrazuje představa, kterak poskakuji oděná jen v bundě a posledních čistých ponožkách před zavřenou poštou nebo mlátím do okénka na přepážce a snažím se zasáhnout nebohou úřednici vlaštovkou složenou z pozdě doručené výzvy k vyzvednutí.

Co se týká dárků, lze si udělat představu o jejich nakupování po jediném dni stráveném se Žmurem ve městě. Jediné, co je ještě ochoten laskavě tolerovat, jsou vánoční trhy, kde všechno bliká, tepe v rytmu zremixovaných koled a nad tím se vznáší odér hřebíčku a výparů ze svařeného alkoholu, případně alkoholem nahřátých bezdomovců. Nicméně přiznejme si, ne pro každého lze koupit k vánocům kelímek Bombardina, láhev medoviny nebo formičky na cukroví, o čínských rukavičkách s labutěnkou ani nemluvě. Nakupování a popocházení v obchodních centrech Žmur potom sabotuje na plné pecky svých expandujících hlasivek, případně se snaží katapultovat se z kočárku a přitom srazit regály a poslintat lidi ve frontě u pokladen.

Zůstal mi tedy internet, takže jsem většinu darů nakoupila bez vánočního stresu, s předstihem a chvalte Ježíše – nic se neztratilo, nerozbilo a na poště nebyly fronty. Jedinou čestnou výjimku v pohodlném objednávání tvoří fotokalendář a teď si o mě myslete co chcete, ale o tuhle kýčovitou senzaci na rok 2012 jsem prostě nemohla žmurozamilované prarodiče ochudit.

Hmm, takže 50% sleva říkáte, usedám s nadějí k netbooku. Na výběr mají něco mezi triliónem a nekonečnem předchystaných pozadí, takže první dvacetiminutovku se rozcvičuju u výběru barevného odstínu, který nejlépe sedí ke Žmurově pleti. Potom si vyhlásím takové lokální Czech press foto a vybírám 12 top fotek letošního roku. První karambol – stránky hlásí špatný formát a kvalitu fotek. Poctivě přeformátovávám a měním DPI jednu po druhé, ale v koutku mozku se mi vyjevují první černé myšlenky na labutěnkové rukavičky pro mámu a mikulášský perník pro tátu. No, to dám. Upload fotek trvá tak dlouho, že si stihnu přečíst dva blogy, jedno zpravodajství a přemýšlím o celovečerním filmu. Sakra! Samozřejmě, že to spadlo. Tak znovu. A eště jednou. A kde je zbytek fotek? Kdo tohle vymyslel?! Dostávám se do časové tísně, protože je mi jasné, že se Žmur do 15 minut probere, nacpe se mi do notebooku a bude se mě snažit zasáhnout myší do spánku. Rychle tedy naházím fotky do pozadí, uzavírám objednávku a vypisuju fakturační údaje. Hmm, za použití toho retardovaného designéru se platí další 50,-. A co je tohle? Ta cena byla bez DPH? Doprava po Praze za 150,- a slovo expresní znamená do týdne? Další prachy za barevné pozadí? Psice, gratulujeme, ušetřili jste 1072,- Kč, zubí se na mě dialogové okno a já vidím svoji hrozící pěst v odrazu monitoru. (Mimochodem, z doručovací služby mi volali už 2x, pokaždé odpoledne a pokaždé jsem jim připomínala, že jsme se domluvili na ranním doručení do 10h. Myslím, že se tím jen oddaluje okamžik, kdy exploduju vztekem nad rozmazaným čtverečkovým tiskem a ořízlými vrchlíky hlav.)

Svůj vlastní dárek k Vánocům už jsem si dala a lze ho poeticky nazvat „Návrat ztraceného netbooku“. Žmur se s ním totiž kamarádsky podělil o svůj hrnek prodiprdícího thé, což nebohý stroj opětoval černou obrazovkou. Byla jsem tak týden bez internetu s poněkud beznadějnou prognózou z PC servisu: „No viděl bych to tak 50 na 50. My ho teď rozebereme a vyženeme z něj zbytky vody velmi, opravdu velmi drahou kapalinou (že by minerální olej?), potom bude pár dnů prosychat a pak uvidíme. Určitou nevýhodou se Vám může jevit, že těch 1500,- za práci a materiál zaplatíte tak jako tak.“ Už v pátek mi volal nadšený hlas hocha od počítačů: "Dokázali jsme to!!! (To mě docela příjemně překvapilo, protože jsem si dodatečně uvědomila, že za těch akceptovaných obchodních podmínek mohl zůstat ten týden taky klidně v šuplíku). Jen jedna věc tady na servisním listě nesedí. Vy jste říkala, že byl zasažený kapalinou...my z něj ale vyškrábávali spíš bahno z Vltavy! Nebyl náhodou pod zemí?“

Někdy si vzpomenu, čím jsem měla být dnes, když jsem o své budoucnosti přemýšlela v 10, 18 a 25 letech a nutí mě to k zamyšlení, jestli jsem po třicítce v okolnostech svého vývoje racionálnější.

Tak třeba v těch deseti. Tehdy mi stačilo vidět natajno a zpoza dveří pár scén z filmu pro dospělé a měla jsem hned jasno. Záměrně nepíšu erotických scén, protože zarostlá hruď Sagvana a jeho opičí ruka šátrající po lampičce prostě nebude nikdy ani zpoloviny tak sexy, jako moje pamětnické menstruační kalhotky. Myslela jsem si tehdy, že v osmnácti se vdám, porodím děti a budu jim plést chemlonové kulichy a štípací svetry. Pcha!

V 18 jsem měla docela dost jasno v tom, že děti mít rozhodně nebudu, protože smrdí, věčně z nich něco kape a mají debilní otázky. Řešila jsem tou dobou spíš dilema, jestli mě Bažin miluje a zda finanční prostředky z letní brigády investuju do rockového festivalu nebo si za ně nakoupím šaty s dekoltem, který Bažina nenechá na pochybách, že jsem ta jediná, se kterou podnikne cestu kolem světa a postaví školu v Etiopii. Kromě toho, že jsem zvládla kalit dva dny v kuse jsem na vedlejší úvazek odmaturovala a přihlásila se na studium ekologie a krajinotvorby, protože na žurnastiku mě samou závistí z tak výjimečného talentu nevzali ani na odvolání.

Ve 23 jsem dospěla a vyzrála, jak si bláhově doteď myslí moji rodiče jen díky faktu, že jsem začala vydělávat normální peníze a ne jen sociální dávky vykořisťovatelských firem a tak jsem mohla bydlet sama a dokládat svoji ekonomickou automii vkusnými vánočními dárky. Ve skutečnosti jsem potom bydlela s Houbou v garsonce o výměře 16m2, kde jsme někdy spali dva, ale někdy také šest lidí poházených po chodbě a přikrytých vlastními zvratky a ručníky. Ráda na tu dobu vzpomínám, přestože se tam jedno léto přemnožily masařky a při noční cestě na záchod jsem kličkovala mezi rybenkami. Tehdy se rozhodně dramaticky nezměnila moje zášť k lidem pod patnáct let, ale už jsem začala mlhavě přemýšlet, že si jednou něco takového pořídím. Třeba kolem čtyřiceti. Vdávat se ale rozhodně nebudu!

Ve 30 čůrám pět minut před meetingem na těhotenský test na studeném korporátním WC, kam jsem tolikrát chodila odpočívat a chladit si čelo o umyvadlo, když jsem měla ráno kocovinu. Jedna čárka hned, doublecheck za minutu a jsou tam dvě, na meeting nedorazím, neb obvolávám mileného, kamarádky, gynekoložku a vymýšlím Žmurovi jméno. Všimněte si, Žmurovi. Jak se mistrně vyhýbám psaní a nazýváním Žmura dítětem.

O rok a něco později, konkrétně minulý týden dorazil Milý domů z práce a zeptal se mě mezi dveřmi „ A vezmeš si mě?“ Zbystřila jsem. Není to sice na kolenou, ale zní to o dost seriózněji, než když se mě ptal naposled na pánském záchodě v hospodě nebo ve vaně. No jasně, že vezmu. A tak uspíme Žmura a plánujeme, někdy v létě příští rok, až bude teplo. Jen takovou nanápadnou. Bez rodičů. Jen dva svědci. Co při únorové cestě do Vietnamu? A kdo půjde za svědky – pouliční prodavač nudlí občerstvení a překupník psů? Co v našem parku? Šaty nemusíme řešit. Šaty?! Šaty řešit budeme. Když už do toho šíleného podniku půjdu, tak v bílém a Houba s Pampeliškou budou za družičky a ponesou mi závoj. (ještě vám napíšu, jak to s tou malou nenápadnou svatbou dopadne).

Takže přemýšlím, co dalšího v životě si ještě opravdu nedovedu představit a při tomhle tempu vývoje mě to může jen děsit. Druhé dítě (jak moudře poznamenala po pražské návštěvě F. : až Žmur opustí bezpečí tvé sukně, třeba dojdeš k názoru, že by se u vás ještě jedna sladká hodná holčička uplatnila“ (je to věc paměti a zapomnění: vyresetovat z mozku kontrakce, smrad z pokakané plíny a chvějící se ušní bubínky při 20minutovém výbuchu vzteku, zbydou jen nesouvislé hezké vzpomínky na hrající se nebo spící a roztomilé dítě). Pokračování. Další práce. Domov důchodců. (Znamení – začíná to všechno od „D“! Dysbalance (hormonální, po tom Druhém Dítěti), Diabetes, Dialýza, Dluhy? Nene, určitě to budou spíš Diamanty, Diplomatická kariéra a Dlouhá Dovolená v Dubaji nebo Dominikáně!

Vzhledem k tomu, že už bývá mezi jednotlivými příspěvky informační vakuum řidčí než autobiografie Roberta Rosenberga, jsem tady chtěla nenápadně sundat ceduli a zhasnout. A zase mi to stejně nedalo. Ještě jsem si vzpomněla na heslo do bloguje. Začíná to nabývat stejných feťáckých obzorů, jako Žmurova slibně rozjetá závislost na kojení nebo moje ranní třílžičková káva. Chutě na cigaretu, když jde Žmur spát, klidně to přiznám. A půjdu ještě dál – tramín, asi deset od sebe téměř nerozpoznatelných černých pružných triček ve skříni, vánoční figurky s krémovou náplní – tady vidíte, že se nezastavím opravdu před ničím.

Taky byste se nedozvěděli třeba o mříži, kterou máme nově v domě u dveří. Mříž měla původně být jednosměrným retenčním mechanismem na bezdomovce, kteří k nám už opět chodí na chladnější noci zazimovat z přilehlého parku. Jsou to bezdomovci horští, takže se nerozprostřou stejnoměrně po celém domě nebo ve sklepě, kde by o nich člověk nemusel mít ani potuchy, ale vyšplhají se až do vyšších nadmořských výšek posledního patra. Kde shodou okolností bydlíme my, takže máme to štěstí pozorovat bezdomovecké kmeny v jejich přirozeném uspořádání. Nejsou zlí. Bývají nalití, ale kdo z nás kdy ne. Vyměšují, ale kdo z nás kdy ne. Ačkoliv – oni to dělají rovnou pod sebe (zlatí jsou bezdomovci od Houby, kteří po sobě nechávají jenom zašroubované PETflašky naplněné zlatavým obsahem). Je pravda, že kdyby v noci zazvonili a kliďánko a slušně si poprosili, jestli mohou použít náš záchod, odmítla bych. Sorry pánové.

Takže u nás takhle na podzim u popelnic majitel nejdřív vyvěšuje citově neutrální A4: ZAMYKEJTE HLAVNÍ VCHOD, BYLI TU OPĚT NALEZENI BEZDOMOVCI. Potom upgradeoval a zakoupil plastovou maketu kamery a výstražné nálepky „OBJEKT JE SLEDOVÁN KAMEROVÝM SYSTÉMEM“. Kamera byla tak legrační, že mu na ní házeli bobky nejen bezdomáči, takže jsem jednou dorazila domů a u dveří byl svářeč a nasazoval do dveří mříž velikosti a síly hodné pavilonu primátů. Tady nahoře bude cedule Arbeit macht frei? Ptám se na volné místo nad tou šílenou konstrukcí. Hehe, no elektriku do toho pan domácí ještě nevobjednal, odpovídá mi zámečník. Tam nahoře to budu muset zamřížovat až ke stropu, kdyby to někdo chtěl přelejzat. Přelejzat půlmetrový otvor nad 3metrovou mříží– možná tak stromová užovka nebo kuna. Uběhl týden, kdy jsme se se sousedy často setkávali před popelnicemi, horlivě hledali klíče a častovali mříž nadávkami nebo cynickými podněty ke zlepšení „Nojó, mříž, já bych málem zapomněl, že tu ta Eiffelovka stojí!! Ještě že pan majitel myslí na naše bezpečí. Mohl by dát mříž do každého patra a k tomu každý zámek na jiný klíč nebo devítimístné číselné kódy“ nebo jen minimalistické „Dopr, kuva, kde mám zas ty pos klíče?“

V neděli jsem se nabídla, že skočím pro snídani. Nebylo to ani tolik tím, že bych byla po ránu nějak extrémně přičinlivá nebo se mi vlastně vůbec nějak a něco chtělo, ale prostě jsme měli doma vymeteno a nechtělo se mi snídat zase podřadnou topinku s nažmoulaným trojúhelníčkem Maratonce. (Dřív jsem si myslela, že až budeme mít děti, je s tímto faktem automaticky spojená plná lednice hojnosti, ale opak je pravdou, vlastně máme jen nestvůrné zásoby mrkve a krůtího masa, se kterýma bychom přežili nukleární válku).

Když jsem dorazila dolů, už tam stála sousedka-francouzka s třemi dětmi a lámaně se mi snaží vysvětlit, že je „out of order“, ta brána tedy. Vyzkoušeli jsme tedy ještě můj klíč se stejným výsledkem, mezitím malí francouzové nabírali do breku a já jsem šla pěkně v neděli po ránu vyzvonit do patra majitele bytu. Když jsem seběhla s posilou, stál na druhé straně manžel sousedky a snažil se bránu s rozběhem vylomit a další dva skandující sousedi, kteří se nemohli dostat dovnitř. Celý výjev připomínal rekontrukci nedávno chystaného povstání v pankrácké věznici. Konec téhle historky jsem vzdala a vrátila se do naší cely; ostatně proflákat hnusné podzimní dopoledne v posteli není jeden z těch úplně na hovno nápadů. Zato se to takovým nápadem opravdu stalo, kdy jsem si večer podruhé namočila konečky vlasů do záchodové mísy a hořce zalitovala, že jsem se před střevní chřipkou aspoň pořádně nenajedla do zásoby, ale to už je na delikátní samostatnou kapitolu. Mřížový záškodník má u mě jenom jeden bod dolů za špatné načasování – myslím, že v pondělí ráno by se dala se sirkou v zámku udělat ještě daleko větší show. Uvidíme, co bude dál – elektrický ohradník?

Máme doma skřeta baziliška. Bydlí ve skříňce v kuchyňské lince s viklavými dvířky. Předevčírem hodil skřet dvířka Milému na palec u nohy. "Uááááááh. Co děláš?" "Já? Krájím tady v klidu mrkev a jen se dívám", bráním svou nevinu. Palec jako obětina moc dlouho nevydržel a tak skřetí doupě včera dostalo Žmura. "Uááááááh!" Dvířka leží kus vedle kolemlezoucího Žmura a tak situaci vyhodnocuji jako leknutí, tím spíš, že se Žmur nechává okamžitě uplatit kukuřičnou křupkou a po krátkém přerušení rázuje dál poshazovat utěrky z topení a snaží se nacpat hlavu do pračky.

Zkontroluju ještě letmo počty končetin a životní funkce; ničeho málo ani moc; tak chystám v klidu svačinu na ven. Před odchodem si všimnu, že má nateklý spodek ukazováčku a modráka na kloubku, takže to chudák dvířkama opravdu chytil. Žmur na rozdíl ode mě nad otokem evidentně moc nehloubá, leze si bytem a podává si hračky. Přesto pro kontrolu volám dětské, čímž odjistím pojistku na rozbušce problémů celého dne.

„Hýbe s ním? Brečí? Jde narovnat? Tak to nic nebude, ale pro jistotu se stavte, když bydlíte ob ulici.“ Ukazováček je podroben druhému prozkoumání a odkazu na chirurgickou ambulanci ve vedlejší ulici „my jsme za pediatrii, ale ať se na to pro jistotu podívá ještě specialista“.

Specialista má dovolenou a tak sestra potřetí zevrubně prozkoumá prst a odešle nás do Vinohradské nemocnice „já jsem jen sestra, on to má asi v pořádku, ale pro jistotu, však víte.“

Výlet tedy pokračuje deštivou Prahou přímo do špitálu a po cestě začínám pociťovat první nesmělé touhy se na tahle dobrodružství zvysoka vykašlat a jít radši na teplou polévku.

Po půlhodině v čekárně nás fronta vyplivne konečně k paní doktorce na pohotovosti dětské chirurgie. Specializace se projevuje mimo jiné okamžitým určením diagnózy z několika metrů od dveří. „To může mít klidně zlomené, tady máte žádanku na rentgen, po návratu se hlaste na kartotéce“ odříká doktorka monotónním hlasem a sestra okamžitě zve do ordinace další pacienty.

Strčím tedy nohu do dveří a slušně se optám, zda je rentgen skutečně jediné a nutné řešení, když prstem normálně hýbe a nepláče ani při jeho manipulaci. Doktorka se zhluboka nadechne, práskne notesem o stůl a odvětí, že není jasnovidec. Tento výrok mě po předchozí diagnóze od dveří nemálo překvapí, nicméně beru Žmura a jdeme obhlédnout pavilon H s rentgenem.

Pracoviště to není o nic vlídnější. Sestra mě okamžitě vrazí do ruky propisku a formulář, kde souhlasím s ozařováním svého dítěte a dále uvedenými riziky. Vy jste mi asi zapomněla dát ten druhý formulář, kde jsou rizika, vracím sestru na její oběžné dráze zpátky. „Žádný druhý formulář není. Prosím vás, to snad ví úplně každý, že je každý typ ozařování nebezpečný, no ne?“ podívá se na mě přes tlusté brýle a čekám už jen pobídku, že pokud neumím kromě čtení ani psát, je ochotna v rámci urychlení procesu podepsat formulář za mě.

Tuto odbornou radiologickou diskuzi přeruší příchod další sestry s mužem na vozíku. „Ježiši, koho mi to sem vezeš, prosimtě“, zděsí se sestra č.1. „Žádný doklady, nemluví česky, nemám ho kam dát, tak ho zaparkujem tady“ odvětí sestra č.2 a odloží tu mrzutost ke dveřím. „Žádný doklady“ má na sobě montérky od cementu ze stavby, neovladatelně se třese, drží se za paži a něco nesrozumitelně drmolí. Chybí mu jedna bota, druhá mu spadne v okamžiku, kdy ho sestra č.1 snaží přeparkovat do kouta.

„Tak si pěkně zvedněte nohy a popojedem“, začíná konverzaci s mužem, který očividně nemluví česky. Pro sestru je jazyková bariéra výzvou k tomu, aby dál mluvila česky, ale daleko hlasitěji. „Tak ty nohy dejte nahoru, huláká, já tady na vás nemám celej den“. Povzdechnutí. Muž se snaží něco říct. „Mně to může bejt ostatně jedno“, zhodnotí po dalším neúspěšném pokusu sestra a vleče vozíček jak zapřažený valach, zatímco ukrajinci brnkají po podlaze chodidla a kromě fraktury na ruce to začíná vypadat i na úspěšně zlomené palce u noh. „Paní, shodila jste mu botu“, upozorňujeme sestru spolu s další pacientkou. Sestra rozšíří chřípí a odkopne botu směrem k „Žádný doklady“. Je mi jasné, že se Žmurem a ukrajincem tvoříme peaky nasranosti jejího dnešního pracovního dopoledne. Za chvíli vyvolává znovu moje příjmení. „No my jsme skončily u toho chybějícího formuláře, připomínám jí. Já jsem se rozhodla, že nemůžu podepisovat informovaný souhlas bez informací“. Sestra řekne svým rozšířeným chřípím a přivřenýma očima něco velice neslušného, ale ústa ponechá naštěstí zavřená.

Zpátky u specialistky se dozvídám, že hazarduji se zdravím svého dítěte a pokud má zlomenou růstovou štěrbinu, nikdy v životě mu už prst nevyroste nebo bude těžce deformovaný. Informací o rentgenu je najednou více než dost. „Ta zátěž je jako týden života ve městě“, vysvětluje mě doktorka a já se pod představou 16-letého Žmura na rande se schovaným zakrslým ukazováčkem v kapse zapomenu zeptat, zda a o kolik je radiace ve městě vyšší než na vsi anebo zda tím jen naučně chtěla říct „kolik hrušek, tolik jablek“ a vracím se do pavilonu H.

Naštěstí odešla sestra č.1 zřejmě obědvat a mladá sestra č.3 projevuje téměř humanoidní tělesné i povahové rysy. Na chodbě zůstala bota „Žádných dokladů“ a dva procházející lékaři se podivují „hele bota“ a dají si s ní na chodbě pár fotbalových přihrávek.

Hodina v čudu, zpátky v ordinaci. Specialistka mě začíná oslovovat „maminko“, takže se několikrát oklepu už jen z tohohle oslovení. „Milá maminko“, říká veledůležitě, „ještě že jsme ten rentgen udělali, protože to skutečně vypadá na zlomeninu. Naštěstí pokud ruku nyní zadlahujeme na 3 až 4 týdny, je zde veliká šance, že váš syn neponese celoživotní následky.“ (Někde tady jsem měla poprosit o oslovování příjmením a konkretizaci termínu „vypadá to“ a těch celoživotních následků, ale v tuto chvíli se můj mozek zřejmě povaloval a rosolovatěl někde u odkopnuté boty v čekárně před rentgenem).

Následně mě se Žmurem převzala další mordparta sester a vrátili nás do čekárny s rukou v gypsu až po loket v závěsu z gázy kolem krku. „Ten závěs si nesmí nikdy sundat, poulí na mě oči sestra. Nesmí to ani zmoknout!“ To už byl můj zmátořený mozek na rozvláčné cestě zpátky do ošetřovny. „Prosím vás a jak mám udělat, aby si 8měsíční lezoucí dítě nesundalo závěs? Taky jsem myslela, že se tady celou dobu bavíme o prstu a ne komplikované zlomenině celé ruky“, poukazuji na obelisk na žmuří pravačce. „Musí to být, jinak mu to špatně sroste a příště to budeme muset lámat. Můžete ho přece chovat na klíně nebo dát přes den do jídelní židličky“. Tentokrát mocně zadmu chřípím já, sbalím dítě a průkazku pojišťovny a razím si cestu domů deštěm plná neveselých myšlenek.

Z nich mě vytrhnou kolemjdoucí zírající do sporťáku, kteří si ukazují na mumii Žmura-Amenhotepa a bez rozpaků se smějí. Nahlédnu do kočárku. Žmur třímá v dlani (mimo jiné svým zlomeným ukazováčkem) sundanou sádrovou dlahu a s širokým úsměvem diriguje provoz na chodníku. Pahýl mu odeberu a doma si z něj udělám stojánek na tužky na památku.

Zbytek dne strávím pozorováním, ale vzhledem k tomu, že všude lítá jako čert a bere do pravačky i drobné předměty mě připadá prostě neuvěřitelné, že by měl být ukazováček skutečně zlomený o celoživotních následcích nemluvě.

Ráno zabalím pahýla do batohu a beru Žmura na chirurgii do centra. Paní doktorka mu chvíli podává hračky, pozoruje motoriku a pak mu prst za Žmurova souhlasu jemně prohmatá. Nad sádrovou soškou made in Vinohradská se upřímně zasměje. „Jestli z toho budete mít lepší pocit, můžete mu ten ukazováčkem přilípnout leukoplastí k druhému prstu. Ale zlomené to mít nebude. Víte, ono by se to nedalo poznat ani z toho rentgenu, protože má většinu tkání ještě chrupavčitých. Děti jsou gumový, naštěstí pro nás“, uzavřela to a já šla koupit Žmurovi praještěra jako drobný úplatek za bolestné a moje zatmění mozku. Random výběr lékaře při něčem vážnějším mě bude odteď mírně děsit ve snech. Ale aspoň ten kontakt na chirurgii, to je základ.

Jsem ráda, že jsme obnovili tradici našich houbo-gabích výletů za poznáním .

I kdybychom hodně dlouho listovali v kalendářích, s nasliněným prstem zkoumali proudění větru a aktualizovali v pětivteřinových pauzách stránky Meteopressu, stěží bychom našli lepší den než včerejšek.

Sraz na nádraží opět nebyl jednoznačný ani přesný i přes velmi konkrétní zadání. Helča šla rovnou z brigády aka celonočního pinglování a dávání si panáků s hosty hudebního klubu („vydělala jsem si asi dvě stovky, ale vypila jsem toho tak za dva tisíce, takže v konečné bilanci se to vyplatilo“), Houba s Pampeliškou sháněli na poslední chvíli roličku toaletního papíru, protože se den předem oddávali nemírné konzumaci burčáku („tekla ze mě jenom hnědá voda plná mršin jako Ganga“ – měli jsme čtvrtinu CityElephantu jenom pro sebe) a já s Gabčou jsme neměli úplně jasno na jakém nádraží máme vlastně sraz. Naštěstí už se známe dlouho a tak se dává běžně sraz s 3/4hodinovou rezervou. Žmur byl každým nově objeveným kamarádem freneticky potěšen, jenom Helče bylo zapovězeno mluvit a dýchat ze vzdálenosti menší než 10 metrů. Houba byl nadšený, že dnes si vylosoval roli přepadlého alkoholika někdo jiný než on.

Helču ale bylo potřeba udržovat při životě, a tak ve vlaku vyfasovala kelímek od espressa, do kterého bylo do zbytků kávy na dně dolívána hruškovice a burčák (když jsem psala o té nemírné konzumaci, tak se tu bavíme sedmi 1,5l flaškách, ze kterých kluci den předem vypili tři a zbytek džinů střevokrutů zlomocně syčících přes víčka nafouklých PETek s námi jelo na výlet – naštěstí na nádraží není zaveden scan zavazadel a další protiteroristická opatření).

Pokud budete někdy v Berouně, nekompromisně vám doporučuji návštěvu místních nádražních toalet. Obsluhuje je pán, který vypadá a voní jako lord of homeless a čekárnu na záchod proměnil v orientální bazar: okénko pro placení pětikoruny je ověšeno ramínky s ušmudlanými dámskými košilkami, které se zdají být čerstvě vyložené z nedalekého separačního kontejneru před nádražní budovou, na family packu vložek Always útulně sedí a mává čínská soška kočky štěstí a za 35 korun tu seženete i rádio s uraženou anténou nebo přesýpací hodiny, takže si můžete i přesmě změřit, za jak dlouho se stihnete vyprázdnit v přilehlé kabince.

Vydáváme se na cestu k lomu Jarov po silnici a slunce do nás začíná nemilosrdně zatloukat hřeby. Helča opakovaně bourá do dopravních značek a tak vítáme radu domorodce, který se k nám prosekal sekačkou pralesním porostem své zahrádky: náš cíl není prý ani daleko, ani blízko, a v Koněprusech jsme už byli? Có? Špatně slyší, ale máme jít každopádně doprava kolem rybníka. Vzhledem k tomu, že kolem nás sviští kamióny a jediná zeleň je plevel v příkopu je to rada skoro až zenová. Protlučeme se kopcem až k nejbližšímu osídlení, a opravdu – rybník bahňák a hospoda Eldorádo, sem se musíme stavit cestou zpátky.

Ještě krmíme zakrslé kozy, které vypadají, že by nejradši spásly Žmurovy baculaté prstíky a zanedlouho dorážíme k lomu a obklopí nás rozlehlá krajina, kterou jsme nikdo nečekal; tím spíš, že jsme tu úplně sami. Azurová vodní hladina, ve které se odráží hadovité rybky, bílé útesy a ticho. Většina výpravy se plavky neplavky svléká a skáče do třeskuté vody, zatímco skupina handicapovaných, jak jsme nazvali kvůli zvláštnímu zacházení nedospalou Helču a mě s kočárkem fotí akty z břehu a povzbuzuje plavce k výkonům.

Odcházím se vyčůrat do křoví, kde nacházím z trávy vykukující podivnou zažloutlou věc: vypadá trochu jako zmenšenina pravěkého ještěra a zároveň zvětšenina sarančete, v každém případě se dá o věci s jistotou tvrdit, že byla-li někdy živá, toto aktivní období skončilo už před mnohaset lety před Kristem. Volám ostatní, přibíhají a vysvobozují mrtvola z trávy, objevujeme klepýtka a článkovitý zadek, máme raka! Tento objev vyvolá senzaci a všichni se vydáváme kolem břehů, Žmur hledá kamínky, které by mohl nenápadně požírat a já mu je beru z dlaní a házím žabky do vody, Pampeliška ve vápencovém brouzdališti objevuje známky života a tak všichni dychtivě dobíháme. Našli jsme živého bratrance našeho mrtvoly, kterého si Helča zabalila do toaleťáku a espresso kelímku pro doplnění své domácí výstavky „srnčí lebka, kameny a kadeř vlasů mé bývalé“. Nacházíme potom ještě dalšího klepeťáka, slunce pálí a je prostě báječně.

Cestou zpět se stavujeme do Eldoráda a už od lomu se trumfujeme v tom, co si kdo objedná lepšího. Když dorazíme do hospody, vykoukne unavená číšnice s mastnými vlasy a nerudně nás odkáže na tabuli zřídka popsanou křídou coby denní menu. A smažák už mám jen jeden, zavřískne na nás, abychom si nevyskakovali. Hm, ale tady máte napsaný jenom ten smažák, namítne Pampeliška. Eště mám hranolky a kečup, dodá netrpělivě osoba. Kolik bude piv? Jestli byl místní podnik v něčem Eldorádo, nedovedli jsme dešifrovat v čem.

Cesta zpátky byla poklidná až na zneklidňující závany smradu. Helča zaslouženě spala a tak jsme s Gabčou po historkách s burčákem nespravedlivě obvinily kluky. Očuchali jsme se nakonec úplně všichni, ale na smraďocha jsme nepřišli. Faktem bylo, že jsme opět jeli ve čtvrtině prázdného CityElephanta, zatímco za dveřmi se tísnila skupinka cyklistů, dva vlčáci, kočárek a zhulení trampové z Karlštejna. Nakonec Houbu napadlo zaměřit svoji pozornost na račí sarkofág z kelímku a toaleťáku a bylo jasno. Rak začal ožívat. Naštěstí s ním Helča vystoupila o zastávku dřív a tak nikdo nezvracel. Domů jsem dorazila za tmy, Žmur nespal, mával ručkou po svítících barech a nadšeně pískal, pohled na noční město zná jen z okna. Doma do sebe naházel kaši a do postele jsme ho odnášeli jako hadrového panáčka.

Když jsme byli někdy na konci května v malém přívětivém penziónu v Lužických horách, byli jsme nadšeni. K večeru jsme se tam loudali polní cestičkou zarostlou plevelem, slunce pomalu zapadalo a před námi se vlnila nejromantičtější louka se solitérní lípou, jakou si můžete přát v kterémkoliv životním období – dá se na ní válet a líbat, pouštět draka nebo kouřit lulku a krom toho je to místo, kde bych s klidným svědomím jednou natáhla bačkory a nechala se pod tou lípou zakopat. Sem se musíme vrátit a přespat přímo tady, slibujeme si.

A tak v sobotu vstávám se Žmurem a se svítáním. Vymotávám zvědavé batole při balení campingové výbavy a když se vzbudí i Milý, ztrácíme zhruba hodinu drahocenného času zanícenou debatou nad sbalenými zavazadly. (Abych vám to vysvětlila: Oba jsme za mlada chodili do skautu, protože nás tam chladnokrevně přihlásili rodiče i přes dětský vzdor. A oběma se nám tam chodit nechtělo. Tady ale veškerá paralela končí. Já jsem chodila do dívčího oddílu, který ve mně později vybudoval fóbii z čistě ženského kolektivu, lovila bobříka mlčení, zatímco před námi vedoucí ráno schovávaly flašky od rumu a posílali nás pro studenou vodu do potoka na obklady na čelo a nápěv jediné táborácké písně, kterou si pamatuji, zní „Ježíš Kristus z hrobu vstal, do rukou nám drogy dal“. Milý se naučil morseovku, rozdělávat oheň s březovou kůrou, chodit po lese s nevyčištěným chrupem, umí pracovat s kompasem a neotáčí mapou podle směru chůze).

Naši přejdou Karpaty s dvěma malými batohy, začal argumentovat Milý, zatímco zkoprnělý hrůzou přepočítával ty nejnutnější rance z původních zredukovaných zhruba padesáti kil výbavy, která by například mě připadala komfortní. A potřebuje opravdu Žmur celé balení těch vlhčených kapesníků? Proč mu jich neodpočítáš deset do hermeticky uzavřeného obalu? až po investikativní: Ukaž kolik si sebou vezeš kalhotek!

Odjezd z Prahy tedy proběhl v poměrně vyostřené náladě. Dojezd na místo ale z pěkně načaté nálady teprve vytvořil nebezpečně nabroušené ostří kolektivního hněvu. V květnu totiž ještě nebyla sezóna, což se o půlce srpna nedá s úplností tvrdit. Jedno však jisté bylo: cestička k louce se proměnila v tankodrom německých turistů s nordic walking hůlkami a halasnými pozdravy. Na nejbližším parkovišti se nedalo parkovat, nebylo totiž jednoduše kde. Šli jsme se tedy uchlácholit na schnitzel do přihlehlé vísky a kout poraženecké plány.

Nakonec jsme zbudovali základní tábor pod lípou na dece a Milý vyrazil do dobývat nová území vhodná k přenocování, zatímco jsem byla pověřena čistě archetypálními činnostmi jako je kojení, sbírání plodů a opatrování potomstva. Bohužel k nim neměla dost času ani příležitostí, protože další půlhodinu jsem strávila válečnou strategií jak vymezit a zejména ubránit území deky před původním obyvatelstvem, rozuměj zdivočelými parazity. Když jsem Žmurovou pískací knížkou štítivě zaplácla dvacátého komára a odnášela v kapesníku zavražděné klíště zpátky domů do lesa, dá se říct, že jsem byla v tu chvíli i vyrovnaně šťastná a vděčná po návratu Milého a strohé informaci, že v širém okolí není turisticky kolonizovaná pouze lesní školka.

Ale stejně, věcně vzato, je skautská romantika noční přebalování dítěte ve stanu s baterkou pevně zaraženou v ústech? Nošení zapařeného igeliťáku s miminíma hovňousama v batohu? A co teprv hospodaření s třemi litry vody na dva lidi a jednoho pidičlověka, který je schopen se zamazat i ve vodě nebo naprostém vakuu? Asi se mnou bude muset mít Svojsík ještě pár let smilování.

http://www.youtube.com/watch?v=PjmUznJtLuQ

Takže kde jsme to skončili? Připadalo mi snad, že během Žmuřího plazokleku mám nedostatek času na sebe? Tím myslím své vlastní zájmy, pokud mezi ně nebudeme řadit návštěvu toalety nebo třeba čištění zubů...tak to jsem těžce nedocenila moře času a odpočinku ve statické fázi vývoje dítěte!

Žmur se rozběhnul po bytě, o něco dřív než jsem předpokládala, ale záslepky do elektrických zásuvek jsme ještě stihli zakoupit v předstihu, takže jsme elektrošokům a elektrickému křeslu zdárně zamezili. Co mu hrozí ale daleko víc, je otřes mozku nebo různé lebeční deformace, protože nejnovějším kouskem je vratký postoj na kývajících se nožkách zapřen do křesel, židlí, mých nohou a dalších podstavců. Tenhle trik jsem si ze začátku hodně užívala, protože se při něm Žmur soustředil tak silně, že úplně ztichnul a přitom zůstal v pozici trpělivě čekajícího zákazníka České pošty klidně deset i více minut. Potom jsem pochopila, že s každým výstupem je spojen volný pád nazad a zadunění lebky o parkety, následujíc pláčem o síle pár set decibelů dál za hygienickou normou, takže zůstávám ve střehu, i když si osobně myslím, že se stejně musí naučit padat na vlastní pěst, potažmo hlavu.

Co se týká jazykového vývoje, rozprostřel přede mnou před několika dny nevídané obzory. Dědeš! hlaholil na mě před pár dny, když jsem ho šla ráno vysvobodit z postýlky, což jsem si filologicky vysvětlila jako „dost, že deš“ a počin ohodnotila mnoha pochvalnými slovy i skutky (ze kterých Žmur jako obvykle vyjádřil uznání pouze nad mýma prsama). Pak jsem ale zjistila, že dědeš je blíže neurčený slovní tvar někde na rozhraní ukazovacího zájmena, citoslovce a podstatného jména, takže se dá používat téměř univerzálně a spolu s již vžitým „deje, deje“ a „babla“ tvoří celkem civilizovaně, i když hodně exoticky znějící nářečí.

Na dědeše mimo jiné také Žmur překřtil dětskou doktorku. Tu jsme se Žmurem navštívili včera za účelem shlédnutí puchýřů na palcích u nohou, které si Žmur doslova uhnal z lezení. Doktorka doporučila puchýře nafotit jako lékařskou kuriozitu, neboť za třicet let praxe viděla mnoho odřených a olezených kolen, ale ošoupané palce dosud ne. Nafasovala jsem Framykoin, genciánovou violet a užitečné rady jako „nejlepší by bylo, kdyby si až do uzdravení hrál pár dnů jen v postýlce, aby se dál neodíral“, což by v našich domácích podmínkách dopadlo jako uvěznit gorilího samce v říji do lepenkové krabice a domnívat se, že tam bude pár dnů netečně sedět a zívat.

Tak ho aspoň obvazujte a mažte to dvakrát denně, uznala doktorka můj argument a přívětivě to uzavřela dodatkem mířeným na Žmura: nebo ti ty palečky příště uřízneme a nebudeš si mít co dřít. Její radikální přístup k léčbě se mi zamlouvá, jen by s takovou Žmur příště mohl přijít taky o podřený nos a pár skrojků z hlavy, kterou používá jako nárazník.

V dnešním zápisku jsem použila slovo „Žmur“ asi nejvíc z celé historie tohoto blogu vůbec, takže Žmuříkův výlev zakončíme a to stravou. Začínám mít opravdický a jak doufám sami uznáte i podložený strach, že se stanu jednou z těch matek, které kojí do sedmi let, odmítají očkování, neholí si podpaží a své děti pojmenovávají ezoterickými názvy jako Arcimág nebo Sluneční záře. Žmurd ani po měsíci nedal naději alternativní kašovité stravě. Tak nějak si myslím, že ani zatím nepochopil, že ho má jídlo nasytit, krmení bere prostě podle svého momentálního rozpoložení jako více či méně zábavnou, ale hlavně naši kratochvíli, při které hraje trpělivě roli oběti našich rozmarů. Po pár tu vyplivaných, tu vyhozených na podlahu/stěny/koberec lžičkách a fíglech, které už zná a opovrhuje jimi, se dostavuje buď naše kapitulace nebo žmuří výlev vzteku, během kterého mi připadá nesportovní (byť tak lákavé) využít příležitosti a do široce rozevřených křičících úst naházet karotku.

Původně jsem měla za to, že Žmur opovrhuje chutí a sortimentem nabízených kojeneckých potravin. Z konceptu mě ale vyvedla návštěva u našich, kdy ho moje máma zhypnotizovala a vyškrabovala dno misky, protože jí snědl všechno až do dna. A ještě se chudáček tak hladově dívá, dodala když jsem sklapla čelist nazpátek, protože jsem jí před žmuřím jídlopopíráním varovala, než začala vařit XXL porci petržele. Žmur se svátečně usmíval a kynul na mě ze židličky čistou pravačkou (z domácího krmení mu musím většinou utírat rozprskanou kaši až ze spánků nebo ho rovnou odnést pod sprchu). Tak buď je to nějaká záhadná mezigenerační shoda, nebo je v tom tajný fígl. Každopádně, na konci příštího ledna odjíždíme na dva týdny do Vietnamu a nejpozději do té doby Žmur prostě bude muset v náruči babiček na prso zapomenout. To by v tom byl dědeš!

Sešli jsme se v parku na zahrádce. Ještě v době, kdy bylo léto, protože teď bychom byli zplesnivěli a Houba vytáhne mobil. Nový, nepoškrábaný, ještě vonící činskou fabrikou a potem dětských ruček s usoustruženými prstíky.

Jééé, nový mobil, komentujeme naleštěného krasavce s Pampeliškou. Jak se na něm píše? ptám se a je mi smutno, že ten Houbův starý už odešel do věčných křemíkových lovišť, měli jsme totiž stejný a dost často jsme si ho nechtěně vyměňovali nebo si četli navzájem SMSky.

Ahoj jak se mas? Ahoj jak se mas? Pampeliška už žhaví klávesnici.

Můžu taky? Mam se dobre. Hm, docela dobře se na něm píše.

Kohopak asi dnes sbalim a ojedu? vyťukává Pampeliška přímočarou otázku.

Asi se vydam na velky lov, vytrhavám mu mobil z ruky, vidim to na transexualni feministku v zapocenych deravych puncochach.

Ta bude rvat! Pampeliška mi trochu kazí dějovou linku, tak načínám druhou postavu.

A pak pujdu za tim barmanem, co vypada jako Honza Nedved a objednam si long drink

ale romantiku s Honzou u táboráku z B52 mi Pampeliška rázovitě dokončuje skandální sexuální scénou s kompletně vyjmenovanými pornoslovy těch nejpokleslejších časopisů pro dospělé nebo inzerátu na vážné seznámení v annonci.

Když dopisujeme pátou část prodloužené SMS a funíme u toho potlačovaným smíchem, dožaduje se podezřívavý Houba okamžitého navrácení mobilu. Nastavíme v příjemci jeho kolegyni z práce, abychom dodali společné povídce ten poslední autorský glanc.

Čekali jsme všechno, co jsme si právem zasloužili, ale nečekali jsme, že někdo může stisknout tlačítko na odchod ze zprávy jako to největší uprostřed, a ve snu by nás nenapadlo, že ten někdo bude právě Houba v okamžiku, kdy se jeho kolegyni začne odesílat šestidílná SMS s anální zápletkou.

Co jste to udělali? Co jsem to udělal? zvolá Houba v panice a volá. Ahoj Evo...no takže ti to už přišlo. A mohla by jsi prosím tě nečíst dál a smazat úplně celou zprávu, jakmile spolu domluvíme? A pár štiplavých odkazů na dementní kamarády a úroveň jejich zábavy, rozumějte nás. Naštěstí Eva je kolegyně-kamarádka a má smysl pro humor (a porno). Což ale vůbec neznamená, že se Houba nebude chtít mstít.

A jakpak se asi píše na mobilu Psice? Z vlastní zkušenosti vím, že docela rychle, sbalí ho ze stolu.

Cokoliv, ale ne moji matce, smlouvám. A ne obchodním partnerům! Dodávám důrazně, když mu nakouknu přes rameno a mihne se tam něco o hanebném návrhu na večer, pracovní kontakty jsem nepromazávala. To víš že jo, ušklíbne se Houba tak ďábelsky, že je mi okamžitě jasné, že by nejradši poslal hromadnou pozvánku na gang bang, kdyby našel u „B“ číslo na moji babičku.

Michal Doležel, to je sympatické jméno. Houbo, to ale JE obchodní partner (šéf obchodního obchodu nejmenovaného mediálního domu, něco kolem čtyřiceti let, otec dvojčat – živě jsem si představila jeho výraz loveného králíka a jak přemýšlí nad tím, co s člověkem může udělat půlroční odloučení od civilizovaného světa workoholiků na mateřské dovolené, asi se ji mlíko vrazilo do hlavy) Vymrštila jsem se a ladným skokem uloupila svůj mobil zpět.

(Já vím, neměla jsem to dělat. Jednak to tu zase postrádá vtipnou pointu a co si budeme povídat, i pan Doležel by to ocenil, pokud by SMS nenašla jeho žena). Ale ruská ruleta kanadských žertů se už rozjela a já jsem na řadě, takže zvedám podezíravě cizí čísla, dávám si pozor, kam sedám a vůbec se chovám jako paranoik, což je Houbova nejlepší satisfakce. Ale mě nedostanou!