psice

Květen 2011. Sedíme na naší lavičce v parku a kolem čile pobíhá menší chlapík s krabicí. „Dóóóbrý večer přátelé, zná se k nám důvěrně, „přispějte na hospic pro opuštěné a umírající pejsky. Uděláte dobrou věc a ještě dostanete pejska zadarmo“, zamává před očima trochu ledabyle seštupovaným recyklovaným medvídkem, který nezapře svůj minulý život fusekle prořídlé na patě.

Takhle přiběhne asi tak pětkrát a pokaždé se k nám má, jako bychom se viděli poprvé, když se jednou trefí zrovna do diskuze o falešné sbírce na psí hospic, kterou tehdy odvysílala ČT1. „Jéé, tak to jste vy, vítá ho Houba, my se právě bavíme o tom, že ten hospic z vaší sbírky prý viděl jen jeden pytel granulí.“ „No to ne vážení, já na to mám dokumenty a hned nám rozdává papíry z ušmudlané obálky. „Já mám pracovní smlouvu s nějakou neznámou paní“, hlásí Houba. „Já to samé, ale s tou vaší provizí by jste mohl trochu zatlačit na pilu“. „A já mám třetí kopii“, dodává Pampeliška. „Tak vidíte“, vytrhne nám papíry a valí za skupinkou cizinců.

Květen 2012. Parková sezóna odstartována, scházíme se s radlery a vínem v tradiční sestavě i s piknikovou dekou, je skoro osm a slunce ještě hřeje na špinavé palce v sandálech, hurá, léto! A teprve postavička poskakující jako na pércích nám připomene, kdo ještě chybí – Kapitán pejsek!

„Dobrý den, vy máte nové pajďuláčky!“ zdravíme ho a ukazujeme na krabici s pimprlátky. Tentokrát jsou naleštění a vypadají jako made in china, žádné štupování na kolenou. "A co hospic", ptáme se.

„Hospic je pro mě uzavřená kapitola, neb jsem prošel drásavým vnitřním vývojem“ vzdechne se Kapitán. „A teď bych vám rád představil veřejně prospěšnou společnost, která organizuje sbírku pro tělesně handicapované. Panáček je proti loňsku o 10 korun levnější. A dokonce mám papíry od magistrátu", zamává vesele zatím neušmudlanou složkou. "No počkejte, ale jak to víte – že to znova nebude nějaký podvod?"

"Tentokrát je to na beton", dušuje se. Tady vidíte zapečetěnou pokladnu, nechává nám kolovat kartonovou krabičku olepenou izolepou. "A dokonce nabízíme volné pracovní příležitosti pro ženy na mateřské", pokračuje s nehraným nadšením. "Víte, já asi nebudu ten pravý obchodní typ", omlouvám se. "No nevadí – rozmyslete si to a příště to spolu můžeme podepsat!"

Nejen při příležitosti přivýdělku pro matky a myšlenek o tom, jak je možné ztratit ideály a necítit se přitom mezi lidmi trapně uvádím svůj top 3 nejhorších pracovních brigád mého dosavadního života:

1.) Pidiměsto u rodného maloměsta, višnový sad, prázdniny 1995.

Tak tohle nebude ani tak o brigádě, jako o pracovním lágru. Vstáváme s kamarádkou z gymplu o půl páté, abychom nezmeškaly dělnický autobus a apel v půl šesté na shromaždišti (popravišti) brigádníků před hlavní budovou. Nejdříve se čte prezence a ztráty minulého dne. Hlavatý se nedostaví, včera spadl ze stromu a pohmoždil si čéšku. Juríková, Kasal – propuštěni za nedostatečnou pracovní normu. Přepravky jsou na dvoře. Na konci dne vás chci vidět o dva kilometry dál na konci sadu. Protřelí brigádníci se výkonně rozběhli správným směrem soutěžit o první místo. My s Luckou jsme se zdržely hledáním dvora, záchodu a snídáním višní pohodlně opřeny o kmen prvního stromu. Špehuje nás jezéďácký důstojník a posílá na nás výhružné posunky rukama zbrocenýma višňovou šťávou, nebo snad krví nedisciplinovaných spoluvězňů?

Na konci dne jsou od nás výkonní pracovníci vzdálení již mimo dohled. V dálce před námi rozeznáváme ve větvích jen třesoucí se babičky místního domova důchodců. Spolu s námi jejich jména budou hlásit na blacklistu ráno příštího dne. Výdělek odhaduji na 120,- Kč.

2.) Supermarket „Jednota“ rodného maloměsta, letní prázdniny 1996.

Tenkrát jsme si slíbily, že se vyhneme dojíždění a otrokaření na plantážích. Stáváme se na týden zaměstnankyněmi – posilou malého prodejního teamu. Posila je možná zbytečně zavádějící a naduté slovo, ale poslaba se neužívá. Vedoucí poměrně reálně odhadl naši profesní zdatnost a tak se věnujeme pouze jednoduchým činnostem, které nikdo nechce dělat, jako je vyrovnávání zboží do regálu a vytírání podlah.

Přes tento managerský vhled do podřízených vedoucí nedomyslel, že budeme mít potřebu tyto rutinní činnosti obměňovat cestami vedoucími ke zkáze zavedeného podniku. A tak jedno dopoledne zákazníci s překvapením zjišťují, že některé rohlíky ve velkém boxu se zadním plněním za regály ožívání a dokonce mluví a piští ve snaze uprchnout hladovým rukám zákazníků. Odpoledne si doplňujeme znalosti lidské anatomie při pokusech zvážit si na váze na zeleninu hlavy a další končetiny našich těl. Narozdíl od rohlíků jsme přistiženy a s napřaženým ukazováčkem odeslány k doplňování do mrazicích boxů.

Na konci týdne nás vedoucí povolá do své kanceláře a není to pro pochvalu. Zarytě mlčí a pustí nám video. Zobrazuje regály s lihovinami, kde místo doplňování poskakujeme a bafáme na sebe zpoza rohu. Ke krabici, kterou vyskládáváme se přiblíží muž ve vaťáku a zastrčí dvě flašky do kapes, zatímco co se pohlavkujeme. Výdělek do 600,- Kč.

3. Mníšek pod Brdy 2006, Den odpadového hospodářství.

Na téhle brigádě je první nejhorší věc ta, že byla zadarmo – dělala jsem ji jako zištné prokázání nezištné loajality novému zaměstnavateli. Ta druhá nejhorší věc je to, že jsem se jí zúčastnila po večírku trvajícím dlouho do rána. Moje pozice na celé akci bylo vypadat a tvářit se dekorativně, kvalifikovaně zodpovídat dotazy na separaci odpadů a podávat dětem míčky, kterými se drobotina pokoušela trefovat do barevných popelnic. Nic náročného v běžný den člověka, horror v nechutné kocovině, kterou navíc vygradovalo tropické vedro zrovna v ten den, černý kostýmek a banda neschopných gaunerů, kteří místo do popelnic házeli míčky po mě a já jim to nemohla oplatit. Výdělek 0,-, kariérní postup 0 – dala jsem tenkrát výpověď těsně po zkušebce po akceptaci šťavnaté nabídky korporátu.

„Mimochodem jsem si téměř jistá, že mám v hlavě tumor, který začíná tlačit a způsobovat občasné záchvaty agrese“ zmíní se mezi řečí F., poté co jsme probraly společné znaky batole a zombie při zběžném sledování Žmura, kterak na pískovišti právě odzbrojil o lopatku fyzicky slabší pachole, zamáčkl ho do písku jako mouchu a s náprsenkou na bundě tvořenou smrkanci a slinami odchází skočit po hlavě na beton z lezeckého můstku. Odebrala jsem kopajícího Žmura z výšin a vrátila ho zpět do pískové arény, aby si to chlapci vyříkali ohledně té krádeže lopatky a svěřila se na oplátku o svém zanedbaném případu metastázujícího melanomu a několika dosud neobjasněných případech autismu napříč celou naši rodinou.

Nejzásadnější poznání o příčině většiny civilizačních chorob bude šokem nejen pro vás, ale pravděpodobně celou lékařskou komoru – všemi smrtelnými a dokonce velmi vzácnými typy rakoviny, které včetně mě sužují šest lidí na světě jsem se nakazila během posledních 10 let, kdy jsem pravidelně připojena na internet!

Začneme třeba pěkně od hlavy. Na svůj tumor si na rozdíl od F. budu muset ještě pár let počkat – moje změny chování jsou totiž zatím způsobeny spíš endogenními depresemi a rizikovým genetickým podhoubím. Ne nadarmo se stala moje prababička předsedkyní „Přátel žehu“ – věděla, že by její tělo zbrázděné vzácnými chorobami by bylo po smrti naloženo do obří zavařovačky a na štacích cirkusu Sarasáni by se natřásala v lihu vedle vycpané mořské panny.

Ale můj mnohaletý melanom pod okem, ten už musí být pěkně prorostlý až k týlu, takže mám mozek jako červivé jablko – to vše díky nekompetenci a lajdáctví několika kožních lékařů, kterým byste museli melanomem potřást rukou, aby ho vůbec byli ochotní vzít na vědomí. Přitom stačí zadat „melanoma“ do google images a hned v prvním souhrnu najdete dokonce několik jednovaječných sourozenců právě mého nádoru, z toho dobrou polovinu fotorafovaných posmrtně. Před roční prohlídkou u svého nového kožního lékaře tedy rovnou zařídím věci, které nemůžete nechat na čerstvém vdovci, jako je výběr a nákup nových závěsů.

Ráno sbalím do batohu sbírku hasičských aut, abych snížila stupnici vysírání na společenskou míru a vydávám se deštivým ránem vstříc své neradostné diagnóze. V čekárně se setkávám s typickými pacienty kožní ordinace: dvě vyžilé dámy s trvalou na peroxidové hřívě si vyprávějí o postinoru bez předpisu, jeden spící dědula a manažer středního věku předstírající, že v této čekárně pouze telefonuje. Sestra od nás vybírá kartičky od pojišťovny jako vklady do pokeru a přesně si dovedu představit, jak za dveřmi hlásí doktoru: „dnes to bude dlouhý den, herpes, svrab, plíseň, melanom!“

"Tak co vás trápí?" ptá se doktor zatímco se Žmur snaží dosáhnout na propisky na stole a laškuje se sestřičkou.

"Víte, mám už docela dlouho podezření, že mám pod levým okem prostorově se šířící melanom", ukazuju na svou skvrnu o velikosti mexického dolaru.

"Ale to nebude melanom", zkoumá mě zklamaně pod lampičkou. Žmur to však chápe jako ohrožení své matky a začiná panicky plakat a tak pokračujeme zvýšenými hlasy, abychom se slyšeli.

"Studovala jsem si stránky o melanomu a našla jsem tam úplně ten samý", vykřikuju.

"To by musel mít jinou strukturu.Tohle je typická stařecká skvrna. A nehledejte diagnózu na internetu", zařve. (Stařecká skvrna? Ve 32 letech?! Co všechno je na mě ještě stařeckého??)

Trendy diagnóza se tedy opět rozplynula jako únik moči chichotajících seniorek v reklamě na tena ladies. A já vám řeknu, jak přesně tyhle diagnózy od stolu dopadnou – sejdu přirozeným stářím v pětatřiceti! Ještě že jdu příští týden na prevenci ke gynekologovi – moje pokleslá děloha se zvápenatělým embryem siamských dvojčat, polycystické vaječníky a nádor velikosti grapefruitu na děložním čípku se jen tak odbýt nedají!

Já už jsem si totiž 15-, 18- i 30-tiny odbyla a věřte, není nad čím se dojímat, protože ani k jednomu památnému datu mě neváže nějaká signifikantní vzpomínka. Snad budou jednou ty padesátiny bohatší o pár smyslových dojmů a chudší o několik promile. O 100-tinách lze vést jen sci-fi představy, protože si budu dávat pod jazyk fosforeskující pilulky, ráno mě slavnostně přebalí a oholí kníra, neb přijde popřát primátor a dostanu meziplanetární komunikátor, se kterým nebudu umět. A žmuří ňoučata mě ukázkou iluzionistických triků skásnou o důchod. Důchod už vlastně existovat nebude. Tedy dávky sociální podpory pro geronty a vysloužilce z třetí světové. Uf. Snad žádné stotiny nebudou a pěkně spořádaně v pětasedmdesáti, až dostanu padáka z poslední práce noční hlídačky skrz plandající oční víčka a řitní svaly, mě na přechodu srazí elektromobil.

A narozeniny jsou takový upgradeovaný 31.12. Hlavním herním mechanismem je, že se bude pít a všichni se budou strašně přirozeně bavit jako na Silvestra, ale ještě navíc se na jednom, vždy stísněném a zahuleném prostoru, sejde strašně moc nekompatibilních lidí. Některé hosty zve oslavenec, některé hosty zvou hosti, takže jde většinou o lidi, kteří mají těžce nekonkrétní představu o tom, kde a proč jsou a oslavence si pletou nejčastěji s barmanem nebo cizími návštěvníky, kteří se pomočili nebo usnuli za stolem nezávisle na nějakých cizích narozeninách, do kterých jim nic není. A konečně, někteří hosté se pozvou sami, jako kamarádka LePle. LePle má jedinečnou schopnost vyčmuchat všechny akce v okolí a ohlásit se esemeskou „Jsem na ceste. Kam mam dorazit?“ a zároveň lehce autistický talent pourážet většinu lidí během první půlhodiny, následně se donasrat sama a odejít s práskajícíma dveřma. Běda, když tam dveře nejsou.

Celkově bych ale akci hodnotila za vydařenou a přiměřenou tomu pietnímu výročí. Jediné, co mě snad zamrzelo, že jsme s Pampeliškou neuskutečnili plánovaný dresscode "špinavejch a smradlavejch štětek" (měli jsme obavu, že nás s tím nepustí do Klubu a v případě, že projdem přes vyhazovače, nás budou obtěžovat zpocení turisté s prkenicí nabitou silnou měnou). Realita však ukázala, že bychom v Klubu bez problémů zapadli a co si budeme lhát, i nacvakaná prkenice by se hodila na tu rychlost, s jakou se rozpustil narozeninový budget).

Houba si jako správný oslavenec vzpomíná naposled na odchod z domu a tak jsem mu včera musela v Parku zveličovat a improvizovat různé kanální příběhy, aby příště tolik nepil. Sama jsem zůstala střízlivá i přes domluvenou ranní péči o Žmura, což je bohužel nevyléčitelná a chronická choroba, se kterou se potýkám někdy od začátku těhotenství. Tak nějak to prostě nejde a to se nebavíme o rohlících a čajíčcích, ale kapitánech. Na druhou stranu jde zřejmě o imunitní odpověď organismu na moje poslední kocoviny, při kterých jsem chodila místo meetingů zdřímnout si na chladivé kachličky korporátních toalet pro invalidy a v okolí Pražského povstání najdete jen s námahou volný flek nezbrocený mou žaludeční šťávou.

A to byly kocoviny svobodné, kdy jsem se mohla válet a zvracet do aleluja. Vůbec si nedovedu představit takovou akci se žmuřím prostředníčkem zapíchlým v nosní dírce a tupé údery zvířátkovým leporelem přes hučící hlavu v marné snaze maminku aktivovat k honěné kolem křesla. Ale nebudu se zatím poplácávat po vlastních ramenou. Ke konci roku budu mít ještě jedny monstr narozeniny já, které jsem na začátku nějak zapomněla uvést. Ty, ve kterých se opakují dvě číslice a pokud se tam připíše ještě jedna taková a vynásobí se to dvěma, bude vám hned jasné, proč si tolik lidí myslí, že je rok 2012 tím posledním v historii lidstva vůbec!

P.S. Listonoh sklidil bezbřehé chovatelské nadšení. Snad nedopadne jako červi (přesně před rokem!).

Možná dřív než začnu vůbec včerejší fitness příhodu, vám řeknu pár faktů.

V pěti letech vedla dětská doktorka s mojí mámou bitvy na téma podvyživené dítě a pobyt v dětské ozdravovně. Nejsem úplně poválečný ročník, ale tenkrát se děti, které nebyly krev ani mlíko, posílali na ozdravné vykrmovací pobyty. (Dnes se tam posílají tloušti a ze stejných zařízení se stávají obezitologická střediska). Pro mě byla ozdravovna symbol dětského nápravného zařízení, kde nebudu smět schovávat tlusté maso pod přílohu, protože kdyby to prasklo, musela bych za trest sníst škraloup z teplého mléka. A škraloupy spolu s bůčkem a kuřecí kůží jsou pro mě dodnes stejní převozníci do gastropodsvětí jako před mnoha lety.

Přesuneme se na hodiny středoškolského tělocviku. Kdopak to tam zvrací mezi dráhy stadionu při běhu na 1,2km? A kdo si dribluje míčem zásadně do špiček od tenisek? Ano, je to ta samá Psice, která si místo gymnaziální medaile a krajských závodů časem vyběhá radši částečné osvobození z tělocviku a pár let si chodí místo hodin číst a kouřit do parku.

Ta podváha mi zůstala a dnes už necítím rozpaky poprosit si urostlé mladíky o pomoc při odšroubování zadřeného víčka od PETky. Kondici si udržuju rychlou chůzí a frekventovaným vzpíráním 11kg činky (Žmura). Sem tam se nechám od kamarádů zlákat na návštěvu fitness centra, když skočím na kampaně typu „trenér je celosvětově uznávaný oficiální dvojník Brada Pitta“ nebo „to se ti potom vyplaví tolik endorfinu, že to je lepší než pivo/víno/sex/kaštanové pyré/ – dosaďte si sami podle aktuálního přemlouvače.

Včera na mě Pampeliška nasadil zcela nový typ argumentu, protože se se mnou potřebuje zrovna ve fitku domluvit na páteční supertajné Houbově oslavě 30. narozenin a dát si partičku slovního fotbalu na téma co je ještě trapné a co už je perverzní či nelegální (zvítězily penisové svíčky na dortu, který bude polepen fotografií oslavence na jedlém papíru. Na moje otázky, zda by nebyla vhodnější pornofotka odvětil, že bude na oslavě docela dost lidí a není si jistý, zda by měli všichni na takový dort chuť). A už mám pro něj dokonce i dárek – instantního dinosaura! http://www.smartstore.cz/chytre-hracky/triopi.html (Mimochodem neznáte to někdo? Trochu se obávám, aby z toho po zalití nevyrostla jenom plíseň...) Ale nenechte mě odbíhat.

Tak tedy přípravy do fitcentra. Vzhledem k tomu, že nejsem příznivcem sportovní elegance jsem po dlouhém probírání a vyskládávání skříně vybrala letní kostičkované minišortky, ke kterým skvěle ladí jahodově červený top. Samosebou opět lžu, protože vybírání nebylo ve skutečnosti tak vleklé. Kraťasy mám dvoje a v sukni bych se necítila. Zase si nemyslete, že o posilování nevím vůbec nic.

Zato výběr vhodné obuvi se stal thrillerem, při kterém by si diváci napětím okousali nehty na obou rukách. Jediné sportovní botky byly zabahněné ještě z břehů Mekongu, ty na trenéra neuhraju ani za tu pididélku šortek. Pak bych tu měla pohorky, čisté a voňavé. Ale jejich mechová barva a kostkované šortky? Zapomeňte, sorry holky. Obuv na podpatku jsem diskvalifikovala hned na začátku a tak už jsem mohla vybírat jen mezi žabkami. Sportovní obuv to je, protože je nosím i do bazénu. Po pečlivém zvážení jsem vybrala černou eleganci. Červené by byly lepší, ale tím se nic nezkazí.

Do příprav mě opakovaně volal a prudil Pampeliška, kde sakra trčím a že je před domem a ať si nepřeju. Prošla jsem s ním znovu výbavu a zjistila, že mi chybí poslední equipment: ručník! Osušky máme ale umístěné ve skříni v ložnici a musela bych projít demilitarizovanou zónou Žmurova pokoje, kde při každém zapraskání parket hrozí jeho probuzení. To jsem neriskla a půjčila si žmuří ručník „Hello Kitty“ rovnou z koupelny.

V posilovně jsem se převlékla do svého sokolího kroje a byla se sebou spokojená. Zakoupili jsme si iontové drinky a šli se rozcvičit na jezdící pásy a šlapadla. To byla jediná fáze, která mě zahřála natolik, že mi nebyla zima a teplá pulsující krev mě opravdu uvedla do stavu lehké euforie. V následujících dalších částech pochůzky po posilovně jsem totiž zjistila, že se nezpotím ani kdybych tisíckrát chtěla a to zejména z důvodu, že většinu posilovacích strojů neuzvednu.

To, že něco neuzvednu, už byla ale jen taková tečka za daleko horšími společenskými komplikacemi. Jmenovitě tím, že jsem na posilovací mašiny lezla většinou obráceně ať už ze své vlastní invence nebo kvůli tomu, že mě k tomu schválně naváděl můj zlomyslný osobní trenér Pampeliška.

Nakonec jsem se nejlépe cítila v uvolněné pozici s nohama od sebe na gynekologickém křesle, kde jsem se aktivovala a přinožovala jen když kolem procházeli cvičenci nebo trenér. Když jsme u těch trenérů, tak se na mě chodili nevěřícně dívat oba dva. „Dělám něco špatně?“ ptala jsem se jich pokaždé pro kontrolu „Nene, my se jenom díváme, jestli neprohýbáte páteř a správně dýcháte“ zajíkali se ti krotitelé svalů a ukazovali si na ty tuny odložených závaží, které jsem si musela pokaždé namáhavě odinstalovat.

Když jsme šli převlečení zaplatit, stály před nimi na baru půllitry steroidových šuměnek a usmívali se skoro sympaticky. Ale tyhle náznaky teplých lidských emocí jsou jen zatlé obličejové svaly, které mě nepřesvědčí. Rozhodně ne potom, co jsem našla nalepené v šatnové skříňce:

Tranzitní zóna na kyjevském letišti tepe zábavou od brzkého rána

...stejně jako v 11 večer

Hračky po Američanech

a trocha té propagandy patří k věci

Říční trhy – obchodní příležitost koupit od kohokoliv cokoliv (za cokoliv)

Česko právě s napětím sleduje překonání teplotního rekordu na Kvildě

Momentka pro Zdeňka Srstku, psi se tu jedí pouze v určitých měsících

Místní silnice...

...vytváří barevné silniční lišeje

Doky

Jek – komentář v předchozím příspěvku

Pagoda – blikátka na oltáři by slušela omotaná kolem kříže i Ježíši v katolických chrámech

5-metrový Ho-Chi-Min v každém lepším městě

Cesta do školy – velmi dobrá úroveň vzdělání a pionýrské uniformy jsou pro všechny zdarma, což katapultuje mladou generaci z chudých rodin o několik úrovní dál

Na deltu Mekongu přijíždíme z ostrova trajektem do přístavu v Rach Gia. Z lodi vystupujeme s drkotajícími zuby, protože pokud už někde ve Vietnamu jede klimatizace, je nastavená na 10 stupňů a smrtící kulku do našich hibernujících mozků vpálí promítání čínského filmu s vietnamskými titulky, který by se na ČSFD s přehledem pohyboval v záporných procentech. Nerozuměli jsme samozřejmě ani předložkám a zájmenům, ale ve strhujícím ději o bandě zlolajných arabských šejků, které pronásledovali upocení čínští tělocvikáři v jednotných šusťákovkách, nebyly titulky vůbec potřeba. Mezitím, co šejkové a tělocvikáři ladili vkusné kung-fu kreace v pralese, se do děje vmíchal australský křovák, šest cvičených pudlíků a šimpanz v trenkách, který se záhy přidává na stranu tělocvikářů. Hlavním mužským hrdinou se nakonec ukázuje primát, ovládá sportovní jízdu v jeepu a jeho pojetí bojových sportů jsou výskoky kamsi do stratosféry, odkud šejky sestřeluje. U titulků na konci jsme si úlevně oddechli a rozhodně to nebylo za vítězství Číny nad Saúdskou Arábií.

Rach Gia je pro bílé pouze transferový bod pro další směry v deltě, ale nechtělo se nám řešit další přepravu ještě ten den a tak jsme se rozhodli zůstat. S hledáním hotelu nebyl problém a naše otázka na volné pokoje většinu recepčních velice pobavila – kromě jednoho rodinného sjezdu na vietnamské tradiční křtiny byly totiž úplně prázdné. Oproti Saigonu a ostrovu jsme na ulicích okusili svůj půlden slávy – vzhledem k tomu, že jsme za celé odpoledne nepotkali jediného bílého a krom toho jsme, co se týká bělosti a výšky, opravdu nadměrní, šlo o podobný druh popularity, jako když posadíte Evu a Vaška s krabicí CDček zdarma do metra trasy B. V kavárně jsme sice nedostali ani jeden z nás původní objednávku, ale servírky se s námi s chichotáním přišly dovolovat o společné foto a večer jsme už byli bez zbytku českých peněz, které jsme rozdali na památku. Milý už k večeru stejně začal být z návalů zájmu plachý, takže když mě obestoupila třída hihňajících se středoškolaček ve stejnokrojích, z nichž mi nejvyšší čahounky sahaly hluboko pod ramena, nechal mě prostě na chodníku a zdrhal za roh i přes jejich naléhavé pištění.

Z Rach Gia pokračujeme do Can Tho autobusem. Opět zčerstva vychlazení na 10 stupňů, ale místo kung-fu tělocvikářů nám dělá tentokrát společnost vietnamská estráda s uječeným transvestitou blýskajícím se zlatým zubem a stříbřitou večerní róbou, u které smíchy hýká celý autobus až na naše sedadla. (Vzpomínáme na tělocvikáře a prosíme scénaristu za odpuštění). V Can Tho se dopustíme těžkého turistického hříchu, když zůstaneme v prvním hotelu a navíc akceptujeme první nabídku na projíždku po řece. Ale v rozpáleném městě s krosnou na zádech a hrozící explozí průjmu se přemýšlí o nákladech trochu jinak a hlavně daleko rychleji.

Volba našeho kapitána zchátralé motorové loďky a průvodce v jedné osobě se nakonec ukázala za ty peníze ještě trapně nedoceněná. V deltě Mekongu jsou kapitánky a průvodkyně převážně místní ženy, v tradičním oděvu a hovořící hláskem sýkory koňadry plynnou angličtinou.

Náš průvodce anglicky nepotřeboval umět a k éterickým říčním vílám měl asi tak blízko jako rotvajler, který v parku aportuje místo klacku cizí čivavu oběšenou na vodítku. Krátce po vyplutí z přístavu na nás začal strojit první pasti – z palmového listu vyrobil věrnou maketu sarančete, kterou mi za hurónského smíchu zaplétal do vlasů. Voda v řece vypadá přesně jako café latté, ale místo namleté skořice na hladině v ní sem tam proplouvá nafouklá mršina psa s věncem z vodních rostlin kolem krku, nedopalky, melouny, rozjedené ananasy a i když se v ní místňáci v přístřešcích u řeky každé ráno koupou a čistí si v ní zuby, pro Evropana je to něco jako odtikávající koncentrát projímadla smíchaného s nitroglycerinem. Právě proto jsme docenili další vtípek, při kterém se kapitán Jek, jak se později představil, zprudka rozjel proti lodi slunících se britských turistek a pocákal je tou hnědou břečkou od hlavy až k patě.

První přistání bylo v továrně na rýžové nudle a pokud je jíte rádi, nebudu se tady moc dopodrobna rozepisovat kdo všechno a čím na ně sahá, čeho se ti lidé dotýkají před tím a kde se povalují do chvíle, než jsou úhledně zabaleny do barevného sáčku.

Druhá zastávka byla u Jekovy ženy v práci – na ovocné farmě s restaurací. Zastavovaly tady i ostatní lodě a tak jsme měli spoustu dalších příležitostí pozorovat Jeka v jeho přirozeném prostředí. U stolků posedávaly subtilní vietnamské průvodkyně a vyprávěly svým hostům u šálku zabijácky silného zeleného čaje historii své nádherné země, zatímco se Jek do restaurace vplížil s maketou revolveru, kterou si vyrobil z hadičky od výčepu a obšancoval s ní většinu turistů jako rukojmí. Jeden ze starších gentlemanů v khaki kalhotech a v čepici a´la tropická helma po této reálné produkci agenta Vietkongu proti Američanům dramaticky zvýšil svoji potní produkci a velikost mokrých koláčů v podpaží.

Tahle malá bitva v dlouhé válce Jeka namotivovala k dalším skvělým výkonům, třeba aby nás v 10 hodin dopoledne opil banánovým vínem a sám se hned potom chopil karaoke mikrofonu a vybízel dámy k tanci. Mezi jeho nejvyšší mety ale považuji skutečnost, že někde mezi panáky a tofu s nudlemi přinutil zpívat karaoke v neexistujícím jazyce mě osobně, což si vysloužilo frenetický pokřik místních a záplavy dalších panáků. Po obědě měla následovat procházka farmou. Tato původně odpočinková aktivita vhodná k dobrému vytrávení se v podobě Jeka zvrhla v číhání na turisty mezi hustým tropickým porostem a následný útok hladového tygra.

Všimli jsme si, že Jek prokázal nesmírmou trpělivost v pronásledování svých oblíbenců, třeba na tropickou helmu si počíhal v křoví skoro čtvrt hodiny, během kterých jsme pokuřovali ve stínu palem a pomáhali mu hlasitým údivem, civěním na stromy a ukazováním na imaginární ptáky nasměrovat oběť nenápadně do cesty. Leknutí dopadeného turisty bylo znásobené ostražitostí před pavouky velké jako dlaň, kteří měli obří sítě nejčastěji mezi banánovníky a o kterých se Jek velmi vtipnou posunkovou řečí pohrdavě vyjádřil, že jsou malí a nedovedou zabít člověka.

Odpoledne nás spící a znavené Jek vysadil na břehu, zamával nám a my mu popřáli štěstí v loterii, která je ve Vietnamu národní šílenství (a losy se ve velkém i padělají, což celému podniku dává druhý rozměr). Jek vyjádřil jistotu, že už zítra při slosování vyhraje milión a půl a ukazoval jednu z mála kamenných vilek na pobřeží. Tady budu bydlet, říká, a tady budete bydlet vy a pracovat pro mě, ukázal na chatrč z vlnitého plechu na kůlech a popadal se za břicho. No, až za pár let padne eurozóna, myslím, že se můžeme začít pomalu balit.

Zpět v horkém městě na nejlepších nudlích se seafoodem na světě a hned ten den poté budu skučet a psát předcházející post.

bojuje prave tento prispevek, ktery pisu z jedineho olbrimiho PC [presneji dirkovaciho stroje] maleho rodinneho podniku v Can Tho hodnoceneho na Lonely planet jako “vcelku omsely, avsak s teplou vodou a cistou toaletou”.  Coz je podle meho nazoru hodnoceni zbytecne strohe, na to, za po chodbe hotelu se prohaneji potkani o velikosti a hravosti pudliku a ve zserelem pritmi vestibulu funguje neco, co lze bez nadsazky nazvat termixem z uz mrtvych a tech odolnejsich japonskych kapriku zahusteny slizem vodnich rostlin.

Pisu vam diky tomu, ze jsme prave vcera po ryzovem vine poprve rozjarene opustili pravidlo “zadne maso v podnicich, kde je misto zachodu plesniva kulna s dirou do zeme”, coz se ukazalo jako pomerne rozumne prikazani v noci na dnesek, kdy jsem si pozdeji na zemi pred zachodem vycesavala zpola natravene krevetky z kaderi, zatimco Mily je behem spanku pustil do hloubi traviciho traktu a vyjednava s s nimi primeri prave ted – takze jsme vypustli dalsi den z naseho itinerare a misto netopyri pagody v Soc Trang zustavame. Odpoledne, doufejme pocestne a v cistem spodnim pradle, navstivime mistni muzeum strycka Ho, ktere najdete mimochodem v kazdem druhem vietnamskem meste a to mistni je nejzajimavejsi hlavne tim, ze v tomto meste Ho-Chi-Min nikdy nebyl, ani se o nej nezajimal [tento fakt nebranil zaroven vztyceni monstrozni breznevovske sochy na namesti].

Pokud vyjmeme velka turisticka centra a unyle deodorizovane recepcni na hotelich, je mistni obyvatelstvo neuveritelne sympaticke, vtipne a naprosto nesvazane evropskymi hygienickymi konvencemi. Nikdo nas nepodvedl a to se s vetsinou z nich domluvime jen prostrednictvim prvni lekce anglictiny pro materske skoly. Nase pokusy naucit se zakladum spolecenske konverzace ve vietnamstine ale prozatim bohuzel nejsou akceptovany za projevy lidske reci. Jednak foneticky prepis ani nahodile neodpovida psane komunikaci a druhak zalezi na presne intonaci [“ba ba ba” znamena podle vyzpivavani  samohlasek znacku vietnamskeho piva ale take “tri stare zeny”]. Opravdu respekt “nasim” vietnamcum, kteri se naucili mluvit alespon castecne nebo dokonce plynne cesky.

Prilet byl fyzicky a kulturni sok. Po 22h stravenych povalovanim po letistnich barech a v letadle v pozici skrcence kultury zeleznych poharu vystoupite z klimatizovaneho a velice zapadniho letiste do nikde a nikdy nekonciciho trziste v 36 stupnich. Stanky v Sape nebo Holesovicich se oproti tem mistnim lisi asi jako prvni a desaty nalev silneho vietnamskeho caje.

Pravidlo c.1. – na trhu se neprodava, ale zije. Vietnamci se tu krome vlastniho prodeje navstevuji, klabosi, rodi a hraji deskove hry, “garaze” za stanky jsou vetsinou jejich domovy – kam jsme jednou omylem vlezli a byli s vymluvnym gestem vystrceni.

Pravidlo c.2 – stanek se nikdy neopusti. Trhovkyne, ktera si stahla kalhotky a konala svoji potrebu primo pod pultem a preskakovani curku moci nebylo vyjimkou v pohybu po trzisti.

Pravidlo c. 3. – prizivnici patri k veci. Hordy opravdu obeznich a pomerne zkrotlych potkanu v tmavych koutech, placani svabu plazovou obuvi primo na hovezich kytach vystavenych pro sve budouci stravniky na spinavem hadru na zemi. [Ockovani od prvniho dne povazujeme za jednu z tech lepsich investic].

O prechazeni silnic v Singapuru nam vypravel uz Ondrej, ktery tam s kamaradem nesmele postaval u prechodu skoro hodinu pod znicujicim malajskym sluncem, nez se do sesti proudu skutru, krav a autobusu proste vrhli. Pruvodce doporucuje nasadit pri prechazeni konstantni tempo a nenechat se zneklidnit ani houkajicim nakladakem. Oproti doporuceni jsme zatim odpozorovali, ze se nam automaticky vyhnou pouze zvirata a skutry, auta potom s nasranym troubenim a pred autobusy a nakladaky musime proste zdrhat. Pres pokrocilou znalost mistnich nepredpisu jsme se nevyhnuli crashi na skutru a nejsilenejsi pruvodce delty Mekongu Jek nas malem vykoupal v ricnim kanalu, ale tyhle dva pribehy si s dovolenim schovam na priste – strycek Ho vola.

Tak takhle vážení vypadá návrat mezi bezdětné páry; právě se nacházíme v pomalu vyhasínajícím bytě v nějakých 14 stupních Celsia. Venku na ulici mrazem popraskaly trubky, jsme tedy zároveň bez tekoucí vody a při opravě té havárie dělníci zřejmě sem tam polechtají vrtačkou i optický kabel, takže internet je tu na úrovni páteřní sítě v Gambii a vlastně ani netuším, jak a jestli vůbec se mi tenhle post podaří vypublikovat. Protože nemáme doma dítě, nevzniká ani potřeba vařit, takže se živíme rozdrobenými zbytky cereálních sušenek a taveným sýrem bez pečiva.

V průběhu týdně jsem se docela často dojímala představou o loučení se Žmurem, toho ale dnes ráno daleko víc než mé přetékající mateřské city zajímala přepravka s jablky, mezi kterými si s babičkou vybíral to nejčervenější k svačině. Vrazili jsme mu pusu, slíbili, že se vrátíme živí a zdraví a když se za námi zaklaply dveře a na chodbě zahučel výtah, připadala jsem si mnohem méně truchlivě a krkavcovitě, než jsem si o sobě vůbec troufla myslet.

Vlastně aktuálně řeším mnohem víc praktické otázky jako je umytí vlasů před odjezdem v hrnku earl grey s citrónem a jestli mi bude stačit půlka litrové coly na spláchnutí šampónu. Taky se naopak začínám mlsně těšit na to, až mě po výstupu z letiště zpraží a skácí do kolen rovníkové slunce, protože sedět doma v bundě a ponožkovém trojobalu a zahřívat si ruce o spodní desku netbooku mě opravdu nebaví, i když dnes vyjímečně můžu doma pít tvrdý alkohol a strašně sprostě nadávat podle libosti. Končím tedy v naději, že se tady mrazy během těch dvou týdnů dostatečně vyzuří a vrátíme se na začátku vlažného jara, kdy obživnou a odletí všechny ty nechutné mouchy, co se domluvily a přišly se k nám pohřbít do štěrbin okenních rámů, odkud padají s rozpřaženýma nožičkama na parapet. Až budu moct s úlevou a hlasitým oddychnutím odložit moirové sexy spodky a na chodnících pojedu s kočárkem slalom mezi hromadami rozmrzlých psích bobků a nedopalků. Až mou pleť konečně přestane hyzdit zimní svrab, omrzliny a nános mastného krému proti drsnému povětří. Jaro, ksakru! Kde je???

Na žloutenku jsme se objednávali před Vánoci, před těmi pražskými – kdy spodní patro ledničky obsadila helma římského vojáka plná salátu, do mrazáku se mi nevešly ledíky do zázvorové limonády kvůli rybám a jako každý rok jsem nám koupila krabici figurek a letos jsem je nesežrala do poslední jen já osobně proto, že mi bylo fakt blbě.

Vy máte takovou hubenou ručičku, kam já vám to vůbec dám? štěbetá doktorka, zatímco jsem ukurtovaná do křesla a ptám se na vedlejší příznaky kombinované vakcíny, ktrá má příbalový leták jako třičtvrtinu Starého zákona a zahrnuje abstraktní pojmy jako „netečnost“ po krajně konkrétní „poklesná oční víčka a ochablé svaly na stranách obličeje“, „nachové hrbolky na kůži celého těla“ nebo „roztroušenou sklerózu“. Snažím se jí vysvětlit, že by mě mrzelo dopadnout jako dement s kanoucím potůčkem slin v koutku a ještě si tu diagnózu koupit za pět litrů, ale prý jsou to příznaky vzácné a v publikaci nežádoucích účinků vypsané jen podle nějakého chudáka, který už stejně tyhle všechny nemoci latentně měl a useknuté končetiny virů mu je jenom probudily.

A byla to pravda, protože jsme se ani neohrbolkovali, ani neroztrousili a ani tak jako víčka nám spíš padaly čelisti z nauzey. Takže během čtyř dnů do záchoda zaplul nejdřív salát, v napůl strávené formě a potom několik kilogramů netknuté suroviny. Snažila jsem se přemoct aspoň s figurkama, ale po pár ukousnutých hlavách a nevolnostech do půl hodiny jsem jim dala svobodu.

Hodovat jsem začala až vanilkové rohlíčky u mámy a proto jsem s jistým napětím pokusné krysy očekávala termín očkování proti tyfu.

Jé, já jsem vám zapomněla zavolat, spráskla paní doktorka ruce. On tyfus došel! No to se nedá nic dělat, konstatuju s neskrývaným uspokojením a podivuju se, jaký je o tyfus zájem. To není jako žloutenka, která se tam válí na skladě v zaprášených stříkačkách! Nicméně doktorka vysolila nový termín, my další peníze a tyfus je od včerejška náš, přesněji v nás.

Vy už jste mi tu injekci dala nebo ne? Přesvědčuje se Milý ještě na křesle. Dala, to byla jen taková injekcička, proti žloutence, co? Milý procvičuje končetinu a usmívá se, že to ani necítil. Potom si sednu na křeslo já a paži mi rozerve stříkanec shnilých zavražděných bakterií naložených v rtuti (a kultivovaných na potraceném lidském embryu, není nad to si před očkováním pozjistit detailní informace)

A tebe to fakt ani nebolí? Třu si postřelené rameno a nerada vzpomínám na doktorčina slova, že se to ještě uleží a bolet to bude pořádně až zítra. Ne, vůbec a je mi dobře od žaludky a jdu si koupit párek v rohlíku, raduje se. Tři patra do schodů v baráku vyfuním. Na začátku čtvrtého se zastavím, po těle se mi rozlívá horkost a z čela mi stříká pot jako z kropičky. Taková nespravedlnost! Jenom já! Milý při pohledu na mě začíná vyslovovat podezření, jestli v rámci úspor a nedostatku tyfových vakcín nedostal napíchnuto jen bublinek vzduchu a valně se mu nedaří ani sugesce příznaků. Nicméně já pravidelně stříkám pot v návalech, ještě že to nic neudělalo s chutí k jídlu. Dala bych si dortík. Večer mě po něm pobolívá hlava. A ráno vyndám ze sítka chumáč vlasů a pak mi to dojde, tohle přece není tyfus – je to klimakterium!!!

„Šťastný pořádek je lepší než skličující nepořádek“

„Pijeme alkohol, aniž bychom měli pocit viny.“

„Ráno zůstáváme v posteli tak dlouho, jak jen to jde“

To jsou slova, ke kterým se ještě rádi vrátíte v obzvlášť perverzní hodiny jako bývá sobotní půl sedmá ranní, kdy se z postýlky kření poskakující chlupatá hlava, ze které se line jako z muezzina jediná kompaktní ranní modlitba bez začátku a konce: „Pojďme vstávat, rozsypat tělový pudr pod koberec, rozmlátit igráčkovi hlavu tvým mobilem a vykusovat smrkance z papírových kapesníků v odpadkovém koši!“

K Vánocům jsem dostala dva dárky zásadnějšího – trvalejšího charakteru. Mezi ten první řadím knížku Líný rodič, která pokud mě přímo nenavádí k pohodlnému trávení rodičovství, rozhodně ospravedlňuje některé nefér kšeftíky, které se Žmurem směňujeme za čas (hra na mrtvoly pod peřinou brzy ráno, i když už jsme vzhůru – kdo by nebyl v těch decibelech) nebo alternativní scéna, jak jsme strááášně ospalí a chystáme se spáááát, zííív, a to v 7 večer, zatímco po jeho usnutí křepce vyskočíme ze svých pozic a jdeme si otevřít víno. Na té knížce mě baví hlavně to, jak nezaměnitelně je na některých dílech o výchově dětí vidět ženský či mužský rukopis autora viz „Skončil jsem s nočním nalíváním se piva až po okraj a netrpělivým vyčkáváním na okamžik, až děti konečně usnou. Zjistil jsem totiž, že je mnohem efektivnější nalívat se pivem už od časného odpoledne a večer jít spát stejně příjemně unaven jako ony.“ nebo „Odpolední siesta partnera je často zbytečně vnímaná jako lenivost. Přitom je povaleč ve skutečnosti rozumný, načerpává klid a vyhýbá se situacím, které by ho zbytečně vyvedly z láskyplného zenového rozložení a zapříčinily vztek“ To až trochu zavání zlidovělou historkou o hledání bodu G v hrdle.

Druhý Ježíškův konkrétní odkaz spatřuji ve vánoční ozdobě, kterou přivázala Žmurova teta k jeho dárku. Obsah toho daru vám nepovím, protože ztrácím ve změti hraček a oblečení systém, každopádně na stužce se jmenovkou se houpal připevněný filcový trpaslík, který ve Žmurovi obtiskl nejsilnější dojem z Vánoc vůbec. Nosil ho zavěšený na niti, žvýkal jeho řídký vous, házel ho ze židle, stolu a do vany a přejížděl dřevěným vláčkem. (Dodatečně až při psaní těchto řádků mě napadají otázky, zda tolik bezbřehého Žmurova zájmu Trpaslík nečerpá jen v úloze woodoo figurky?).

O Silvestru vám napíšu jindy. Možná až za rok. Je to ten Silvestr, kam jeli kromě Pižmura i čtyři další vřešťani ve věkovém rozptylu 8-18 měsíců. Ten Silvestr, kdy konečně napadl sníh a Žmur coby zimní dítě, které si zimu bude náramně užívat, stál zabořen rozkročmo v závěji pro potřeby fotografů a usedavě plakal. Silvestr, kdy jsem poprvé od otěhotnění pila rum a jak mi chutnal (a co hlavně- ráno mi nebylo vůbec špatně!). Ten Silvestr, kdy jsme s Milým sepsali petici na letní obměnu bezdětného festivalového víkendu. (Hodně hudby a drinků, bez čekání na Hodinu H, kdy kosmani zakrslí odpadnou do svých postýlek.)

Cesta do Vietnamu se blíží. 4.2. se nakyblíkujeme do letadla, abychom po krátkém meziletu strávili následujících 11 hodin v -20 stupních v Kyjevě a za dalších 11 hodin vystoupili do 35 stupňů ve stínu. Vzhledem k nadstandardním obchodním vztahům s majitelem naší nejbližší večerky jsem se mu svěřila s plánovanou cestou do Ho-Chi-Minh během nákupu banánů (jsme jen díky Žmurově závislosti jeho největší odběratelé banánů v celé ulici, takže si o nás pravděpodobně myslí, že jsme už přešli tenkou a rozmazanou hranici české legislativy, možná že provozujeme opičí masnou farmu).

A vyplatí se podle vás půjčit auto?

Óóó, auto ne. Tam pšejedou, kaput. Moc těžké šidit. (po videozáznamu běžné křižovatky ve Saigonu si to myslím taky, představte si osmi až dvanáctiproudou silnici plnou skútrů, autobusů, krav a vyplašených bílých turistů, které tohle všechno obtéká v ďábelské rychlosti)

A malá taky jede? ptá se a ukazuje na Žmura, který využil chvíle nepozornosti k ocintávání a slinění do pečiva. Odlepím ručičky od regálu a přidávám do košíku 3 zvlhlé rohlíky.

Nene, on bude s babičkou a dědou. Je ještě moc malý na tak dalekou cestu, vysvětluju.

Tó dóbše, schvaluje. Tam být mamouch. Moc mamouch!

Jestli je mamouch pavouk, moucha, filologický kříženec obou nebo něco úplně jiného, se mi zatím nepodařilo zjistit. Možná je to nějaké univerzální slovo, které můžeme zařadit do našeho rychlokurzu vietnamštiny.

Stejně jako Pomoc! „Cúr-oo doy káw tai nan!“ a k tomu je nutno přiřadit dalších 5 až 20 slov určených pro oslovení, neboť pořvávat po lidech bez „Vážený pane prostřední ze synů uctívaného pana Nguyen, který má starší sestru krásnou jako květ lotosu“ je vnímáno jako hrubiánství největšího (evropského) kalibru, i kdyby jste přitom poskakovali po ulici s čerstvě amputovanou nohou od Vietkong miny nebo gibonem zahryzlým do lýtka. Myslím, že než podobné litanie vygeneruju s pomocí slovníku, potáhnu se bez nohy radši mlčky.

Další post lze očekávat při mé současné blogerské podprodukci z mrazivé nudy kyjevského letiště, pokud se tedy nepřekonám a nezasytím vaše nenažrané rss čtečky jednou z těch hutnějších historek, které si tu pěkně ulejvám, zatímco se vypisuju o vietnamské gramatice. To je zase výhoda nepravidelného blogování. Chuc ngú ngon.